Bárbí na koni – pokračování

Vstát ráno o hodinu dřív, jen abych obstarala tlustou arabskou primadonu, je dost zlé samo o sobě, i kdyby zmíněné dobytče nehodlalo sabotovat veškeré mé snažení. Což hodlá.

„Odpal od těch dveří, Blbano!“ Jediná výhoda Mariánova pobytu v nemocnici – nemusím se ovládat a mohu po libosti dementnímu zvířeti nadávat. „Tak odsuneš tu tlustou prdel, ať můžu projít ke žlabu?“ Ovšem tolik opěvovaná inteligence arabských koní se zřejmě za mého působení někam vytratila, poněvadž Azhar Soltana stojí zatvrzele ve dveřích boxu (nějak přespříliš páchnoucího – jak to ten Marián dělal, za něj tu voněla sláma a piliny…?) a jediný směr, kterým je ochotna se hnout, je přímo vpřed, hlavou do kýble, který už vážně dost vyděšeně svírám v rukách. „Fajn, jak chceš, krávo nebeská, takže opět dieta!“ vzdávám to stejně jako včera i předvčerem, zavírám box, přes mříže prostrčím pár hrstí sena (je to dost na celý den?) a vztekle zapráskávám dveře stáje. Tak to bychom měli!

Večer, právě když se opět marně vlichocuji Soltaně (ponížila jsem se natolik, že už ji dokonce oslovuji jejím jménem, samozřejmě bezvýsledně), uhýbám před jejím dotěrným (a už i na její poměry docela dost špinavým) čumákem a schovávám těžký kýbl za zády, zjevuje se ve stáji – Čunča. Jako vždy špinavá, nemožně oblečená a nejen nenalíčená, ale i bez nejmenšího ponětí, nač může sloužit nástroj nazývaný hřeben. Přesto jsem poprvé od doby, co mi Marián svoji kamarádku koňačku představil, skutečně RÁDA, že ji vidím.

Jarča svalnatou rukou popadne kýbl, chvíli do něj vyjeveně civí a nakonec zděšeně (nebo se mi to jen zdá?) hekne: „Kurňa, těch dvacet litrů jí sypeš každý ráno i večer?“ „A co jako?“ snažím se o hodně povýšený tón. To tak, aby mi tu nějaká špindíra ve flekatém svetru (žmolkovatém!!) dělala chytrou! Zachránit mě může, to jí dovolím, ale s úctou k mé osobě, bez poznámek… Když ale vždy růžovolící Čunča smrtelně zbledne, smiluji se a pokrčím rameny: „No, mám-li být upřímná… nějak se s tím dobytčetem ne a ne domluvit… Nechce mě pustit ke žlabu.“ Očekávám v prvé řádě smrtelné mdloby z prznění asilního pokladu, v druhé, jen co ji šok vzkřísí k životu, halasný posměch. Ale kupodivu Čunča vypadá, že se jí spíš ulevuje: „Uf! UF!!! To je totiž dávka tak na týden! Ty za ty roky nevíš, kolik Marián krmí?“ „Samozřejmě, že…“ ovšem slůvko VÍM mi odumírá na rtech a já s údivem slyším samu sebe rezignovaně přiznávat: „…nevím.“ Dokonce klopím oči. Propána, já snad před paní Šikovnou začnu panáčkovat!

Jarčin tón je velkoryse (a trapně, vzhledem k oboustranným sympatiím) kamarádský: „Nevadí, nic to není. Sleduj – odsype se litr ovsa tady do toho kyblíku, vmíchá se tahlecta minerálka, samozřejmě prvně oves ovlhčíš, aby se nevyprášila, přidáš kelímek granulí, ty jsou tady, jak Mariána znám, tak dává i lněný semínko, kvasnice, bylinky, ňáký sračky na klouby a já nevím co za další prasečinky, ale na to zatím kašlem… a hotovo! Stačí nasypat.“

„Už jsem ti říkala, že mě ke žlabu nepustí…“

„Jak nepustí?“ Čunča konečně vypadá, že omdlí. „Prostě uhne a hotovo, o tom se nediskutuje!“ V Jarčině podání poroučet pětimetrákovému dobytčeti vypadá jako ta nejjednodušší věc na světě. To chci tedy vidět, jak si Drsňačka s Natuplicí poradí, chacha!

„Ustup,“ prohodí jen tak mimochodem ta máma vagónu dětí, protáhne se i s krmením do boxu, kde Blbana rychlostí blesku odsune tlustou prdel až ke zdi a dokonce vzorně počká, až Čunča nasype večeři do koryta (nebo je to žlab?). Teprve potom si do něj, potvora bílá, dovolí vrazit hlavu.

Mlčky civím a nedokážu si ten zázrak srovnat ve své jinak inteligentní, krásné, pečlivě načesané hlavičce…

„Kolik dáváš sena?“ bafá na mě Čunča již opět tím velitelským tónem, který absolutně nesnesu. Odsekávám tedy: „Dost, neboj se!“ „Ukaž!“ velí ten stopadesáticentimetrový generál. Vypínám svých stosedmdesát centimetrů dokonale tvarované výšky, vystrkuji bujné poprsí v upnutém, novotou zářícím svetříku a – shýbám se pro hrst sena z hromady…

„To je sláma!!!“ zahřmí mi nad hlavou. Bleskem se tedy narovnávám a snažím se zachraňovat situaci: „Jistě, vím co je seno a co sláma, neboj!“ – a zakládám ruce v bok. Drzá Čunča je zakládá také a tak tam jen tak stojíme a měříme se pohledy ostrými jako dýka.

„Chtělo by to vidle…“, prohodí konečně Čunča. Tón je jakž takž přijatelný, neochotně se tedy sunu… kam vlastně? Kde má Marián ty… VIDLE?

„Tyhle jsou na hnůj,“ přezíravě odfrkne Čunča, když konečně za rohem ukořistím požadovaný nástroj a hrdě se s ním ženu na stanoviště. „TOHLE jsou ČISTÝ vidle na seno, tohle je SENO a promiň, ale na rovinu ti musím říct, že Marián je idiot!“

„A to jako proč?“ bojovně vysunu bradu a vystrčím prsa, která si tak rád prohlíží její manžílek. Aby ne, když má doma trpaslici plochou jako prkno! A taková si dovoluje tvrdit, že nejsem pro Mariána dost dobrá? Já, budoucí architetka? Krásná, chytrá, vždy pečlivě upravená, voňavá a…

„Protože kdyby měl všech pět pohromadě, dávno by si tě v maštali zacvičil!“

„No dovol! Nejsem pes, aby mě někdo cvičil! Ať si vycvičí tebe tvůj Jožin!“

Jarča zrudne vzteky (hurá!), načež se přeptá: „Na co jako narážíš, Bárbíno?“

Usměji se: „Panenky Bárbí patří mezi nejslavnější, nejprodávanější, nejžádanější produkty moderní doby. Tím mě nemůžeš urazit, to je lichotka.“

Čunča, dělající čest své přiléhavé přezdívce, zachrochtá: „Kurňa, nepřišla jsem se hádat! Já ti přece přišla pomoct!!!“

Hbitě ji opravuji: „Přišla jsi pomoci Mariánovi, drahá! Respektive jeho tlusté kobyle.“

Čunča nevěřícně mžiká kratinkými řasami, které o řasenku nezakoply ani v minulých třech životech, načež s povzdechem usedá na balík… sena? Slámy? Kdo to má, propána, poznat!?

„Myslela jsem,“ pronese konečně trochu zkulturněným tónem, „že je to jedno a to samý. Marián je v nemocnici, ve vážným stavu – a my dvě ho máme rády. On má rád Soltanu. Naším společným zájmem by teda měla bejt ona! Potom bude Marián v klidu a UZDRAVÍ SE. Až sem se snad shodnem, né?“

Mlčky kývnu.

„Ty víš o koních kulový.“ Už už chci oponovat, ale představa bledého, zraněného Mariána na nemocničním lůžku mě donutí neodmlouvat. Opět neochotně kývnu.

„Marián chce pro kobylu to nejlepší, takže si přeje mít ji doma, nestěhovat ji ke mně, což jsem mu nabídla. Chce, aby ses postarala ty. Možná ví, co dělá… Takže musím pomoct tobě. Abys Soltánku zvládla. Abys koně jako takový pochopila. Abys je zkusila mít ráda.“

Tak to máš, milá Čunčo, marný… To už se ti spíš podaří přesvědčit Mariána, aby Blbanu transportoval za polární kruh.

Nahlas ale neříkám nic. Koukám na tu šedou myš, do velikých, vážných očí, na ramena hodna kulturistky. Ne. Nemám ji ráda. Ani trošičku… Ale Mariána miluji (nechtěla jsem od něj náhodou odcházet?). Takže se asi přece jen přemohu a snesu kurz zacházení s dobytkem v podání šmudly Čunči. Na oplátku bych ji mohla naučit používat hřeben, řasenku a oblečení. Její svetry by si nevzal ani bezdomovec, kterého, jen tak mimochodem, docela často připomíná…

„Fajn. Ty mě naučíš zacházet se Soltanou, já z tebe udělám hezkou ženskou. Plácneme si?“

 

Každé ráno výuka kydání hnoje, tahání sena (zelené) a slámy (žlutá). Sypání do žlabu tlusťošce, která, upřímně řečeno, již tak moc tlustá, jako za Mariána, není… Dokonce již zvládám odvádět kobylu do výběhu bez toho, aby mi pošlapala nohy. Přes den škola, večer opět společnost Čunči, podrážděné, že dost rychle nechápu potřeby dobytčat. Tedy – KONI by Čunča DOBYTČE v životě neřekla! Já to před ní ještě párkrát lehkomyslně vypustila do éteru, načež následovalo tak procítěné kázání, že by se za ně nemusel stydět ani papež při svatořečení autobusu světic. A než přetrpět další přednášku o významu koně v historii národů, o jeho megapřispění na utváření dějin – a tedy následné povinné úctě lidstva k němu – to raději budu o Blbaně před Čunčou mluvit jako o Výsosti. Takže se povinně ovládám, pojmenovávám lichokopytníky něžnými jmény, kývu na koňská moudra (která jsem od Mariána slýchala několikrát denně, ale nevnímala – tentokrát vnímám, až se mi z uší kouří) a dokonce pokládám otázky! Pod palbou nadávek drsňačky Jarči zkouším sedlat, uzdit, dokonce je mi slíbeno již brzy na Blbanin hřbet vysunout své svůdně zpevněné (čím? … že by ty vidle?) pozadí. Což si tedy nejsem tak úplně jistá, jestli bude trest, nebo odměna…

Marián stále leží připoután na nemocničním lůžku, ale asi se vážně překotně uzdravuje, protože začíná projevovat tak neskutečný zájem o moji osobu (větší, než když byl zdravý se mnou v jedné domácnosti!), že dokonce POSLOUCHÁ, co říkám. Aby ne, když mluvím jen a pouze o Solatně a odborné „kobylí“ literatuře, kterou po večerech dobrovolně studuji!

Tlustá (a po pár týdnech v mé péči již krásně štíhlá – neboť moudré knihy neschvalují překrmování ani lidí, ani koní) Soltana – Blbana – a nejnověji Sedmikráska (!!!) se mi zadírá pod kůži. Díky diktátorce Čunči mi už nedělá problém projít ke žlabu, dokonce zvládám vykydat box tak, aby brigádní generálka nemusela použít svůj barvitý slovník. Jsem poučena, že kůň má být co nejvíce venku a co nejméně zavřený, takže dokonce vymýšlím vychytávky, jak zajistit Sedmikrásce svobodu volby pobytu venek – box, aby nebyla tolik odkázána na můj časový rozvrh. Inovuji napájecí systém a nadhazuji téma „kůň v samotě“, o kterém s Jaruš horlivě debatujeme (všimněte si: DEBATUJEME, nikoli jedna vede monolog, druhá povinně kýve!).

A u toho všeho začínám trpaslici Čunču chtěj nechtěj – obdivovat…

Povede se mi někdy mít u koní tak přirozenou autoritu jako ona? Zvládla bych děti, domácnost, zaměstnání a ještě starost o stádo zvířat? Dokážu někdy znamenat pro Mariána tolik, co neučesaná Jarča pro svého Jožina…?

Každou noc usínám zmožená péčí o jedinou klisnu, zaměstnaná myšlenkami na Mariána. Usínám natolik opuštěná, že se ráno TĚŠÍM za Sedmikráskou Soltánkou. Již jí nepotřebuji nadávat, raději tahám z kapes mrkev a raduji se z řehtání, kterým mě vítá.

Ovšem s předěláváním Čunči na člověka je situace podstatně zapeklitější…

Troufám si tvrdit, že mé pokroky jsou mnohem zásadnější, než ty Jarčiny. Včera jsem nenamalovaná ZVLÁDLA opustit dům, posadit se na Soltánku (bez parfému!) a užít si to. Čunča NEZVLÁDLA nový, nekřesťansky drahý svetřík neušpinit od hnoje a mazání na kopyta. ZVLÁDLA jsem vyčistit postroje a zašít podsedlovou dečku, Jarča NEZVLÁDLA přijít učesaná. A nejnověji jsem dnes ráno odjela do školy, mezi lidi, bez řasenky a lesku na rty, přesto s pocitem, že mi to sluší! (Čunča si zvládla rozmáznout moji neslíbatelnou rtěnku od ucha k uchu).

Marián se uzdravuje. Začíná rehabilitovat, fňuká u toho jako pravý chlap, ale mé rozzářené oči (nenamalované!) při líčení první vyjížďky na Soltánce ho spolehlivě drží nad vodou.

Jarču nad vodou drží její Jožin. Prý se mu líbí taková, jaká je. Bez rtěnky, složitého účesu, klidně v teplákách. Mé snažení jde pomaličku, leč jistě k šípku. Jarča některá rána přibíhá opět nečesaná, špinavá tak, že nejde rozluštit původní barva hadry, kterou vydává za košili. Jenže mně začíná docházet, že je to vlastně jedno.

Už se mi Jarči nechce posměšně říkat Čunča. Už v ní nevidím nehezkou trpaslici, neschopnou použít make-up a stíny. Když ji pozoruji při práci kolem koní, v sedle, s jejími dětmi nad domácími úkoly – vidím velice schopnou a výkonnou koňačku, mámu a… KAMARÁDKU.

Ona prý konečně na Soltánce nevidí BÁRBÍNU.

 

konec

 

 

 

Autor: Iveta Lažanská, publikováno v časop. Jezdectví