Bárbí na koni

Iveta Jebáčková Lažanská žije se svou rodinou kousek od rodného Brna – v malebné obci Lažánky. iveta shJe chovatelkou koní, aktivní jezdkyní a autorkou dívčích románů – převážně z koňského prostředí.

Její vztah a práce s koňmi se mi moc líbí. Přinášíme Vám jednu z Ivetiných povídek s názvem „Bárbí na koni“.

 

Marián miluje Azhar Soltanu. Klidně vám to praštěné jméno přeložím: OSLNIVĚ BÍLÁ SULTÁNKA.

Azhar Soltana však není žádná sultánka, ale vychytralá ARABKA. Tlustá, s nadáním omotat si každého chlapa kolem prstu, rozmazlená, věčně špinavá a… krásná. Což je problém.

Každý, kdo tu nechutně přepečovávanou bečku sádla vidí, okamžitě nábožně vzdychá: „Mariáne, ta je NÁDHERNÁ!!! Máš doma KLENOT! No jo, arabky, ty jsou NEJKRÁSNĚJŠÍ a přitom odolný, na chov nejlepší…“ a tak dál, ble ble ble v podobném duchu. No nehráblo by z toho jednomu? Mně tedy ano. Jediná úleva přichází v blátivé zimě – z oslnivě bílého, elegantního zlatíčka (se sem tam zažloutlým flekem od hnoje, jak s oblibou neopomínám dodat, když úchylák Marián s dalšími koňskými úchyláky začne básnit) je rázem nechutně chlupaté, v bahně přepečlivě obalené čuně. A elegance je v tahu, cha! Jako když se božské tělo modelky schová od hlavy po paty do špinavého kožichu (ovšem modelky většinou nepáchnou – Soltana ano)…

To já eleganci neztrácím ani přes zimu. Chápejte, je mi čtyřiadvacet, končím studia historie umění, jsem taky krásná, blond od přírody, ANI TROCHU TLUSTÁ!, vždy voňavá a čistá, pečlivě nalíčená, inteligentní… tak proč ten buran Marián dává přednost – KOBYLE!?

Žijeme spolu už druhým rokem, přesto ani slovo o svatbě, nedejbože o dětech (tedy ne že bych je chtěla, proboha!!!). Zato denně poslouchám o skladbě krmné dávky, o přísunu minerálií, o ženichovi pro Soltanu (tajně jsem si ji překřtila na Blbanu), o nejvhodnějším termínu k připouštění, o úskalích porodu. Včera v posteli mi uprostřed milostné předehry sdělil: „Stejně si nejsem jistý… jestli ještě rok nepočkat? Nerad bych Sultánku příliš traumatizoval, nedejbože něco horšího…!“ No teda, ještě aby nám tak Blbana u porodu chcípla! To bych fakt nerozdejchala…

Schválně vám nastíním výsek z našeho života. Třeba neděli, sváteční den, oázu týdne se spoustou času pro dva zamilované:

Probouzím se opuštěná, postel vedle mě již vychladla. Aby ne, vždyť je UŽ šest hodin, čas Blbaniny snídaně! Kdepak ranní sex a zamilované špitání, kobyla volá! Otáčím se na druhý bok s jistotou, že než drahouš odtahá kopy hnoje od arabské primadony, narve jesle megaobjemy sena, navozí pod zlatíčko tuny slámy, naleští krasavici do diamantového třpytu a z hřívy vyčeše všechen bordel, co jen ho chuderka za dlouhou noc v závějích podestýlky nalapala, stihnu ještě dvě tři hodinky nerušeného spánku.

U snídaně mi Blbanin otrok oznámí, že se mu zdál tak hrozný sen o hřebící se Sultánce, že mi ho ani vyprávět nezvládne (což mě opravdu strašlivě mrzí!). Žaludek že z toho má jako na vodě ještě teď, takže jídlo absolutně, ale ABSOLUTNĚ vidět nemůže. Zatímco se tedy zbytečně potím u smažení Mariánovy nejoblíbenější snídaně, nese si ten chudák (snem dočista ztraumatizovaný) nezbytné Jezdectví, se vzdycháním usedá v trenýrkách ke stolu, noří se do četby o Blbaně a jí podobných dobytčatech, aby, nakopnut pozitivní energií z četby o nových plemenících na scéně českého chovu, zhltal jen tak mimochodem nejen lívanečky, které ještě před chvílí absolutně, ale ABSOLUTNĚ pozřít nedokázal, ale i moje bezlepkové křupiny, které dle milého Mariána nikdo normální nemůže dobrovolně do huby strčit…

„Co podnikneme?“ ptám se po úklidu prostor i sebe. Pečlivě načerněné řasy mi ještě zasychají, takže svůdně mrkat zvládám jen s nejvyššími obtížemi. Ale riziko rozmazání mi za výhru v podobě výletu po boku miláčka stojí. Jsem ochotna přinášet oběti nejvyšší, jen když budeme spolu! Předem jsem již naplánovala prohlídku hradu Veveří, spojenou s procházkou, zakončenou posezením v hospůdce nad voňavou dobrotou. Mňam!

Miláček mi skvělé plány cupuje na kusy: „Jsem domluvený s Jarčou na dlouhé vyjížďce, chceme udělat třicet kiláků…“ omluvně krčí rameny, v očích třpyt dítěte před výlohou hračkářství. „Zpět pojedeme přes známý, kteří chystají ze včerejší zabíjačky pohoštění a na závěr Jarčin Jožin ugriluje kuřátko – tam přijdeš taky, ne? Víš, že se na tebe Jarča vždycky těší!“ Jarča se na mě těší stejně jako osádka letadla na teroristy. Jenže jakožto vychytralá potvora (a možná i fakt kamarádka?), zkouší kvůli Mariánovi být sladká i na mě. Bohužel já sladké nerada… Ovšem můj arabomil ji hrozně uznává (ztělesňuje to, co já nikdy ani vzdáleně nepřipomenu – koňačku), musím ji tedy snášet také. Se vším všudy, včetně slovníku. Jarču jsem si pracovně přejmenovala na Čunču, jelikož je, za prvé – vždy a furt špinavá, protože neustále ve stáji. Za druhé – s mírnou nadváhou a růžovým ksichtíčkem čuňátku opravdu hodně podobná. Za třetí je mi asi tak jako zmíněné dobytče příjemná…

Jó, s Jarčou a jejím Jožinem (ten schytal přezdívku Žena v domácnosti, protože když Jarča hází hnoje, což je prakticky neustále – pokud si tedy zrovna neodskočí do porodnice -, on se stará o děti a vaření), s tou dvojkou Úžasňákových, se FAKT skvěle pobavím!

Zkouším zvrátit den ve svůj prospěch ranou pod pás: „A nebude na Sultánku třicet kiláků moc? Když chceš v týdnu připouštět?“ Chacha, a máš to!

Miláček opravdu bledne: „Myslíš…?“ Vzápětí však zrůžoví – a já vím, že jsem opět prohrála. Jak jinak, když je mým soupeřem kobyla!

„Ale ne, nebude, konzultoval jsem to s Lacinou a Jadlovským, to víš, ti jsou přes araby odborníci, těm rozhodně věřit můžu! Buď v klidu, Soltana bude v pořádku!“

No, tak to se mi fakt ulevilo! Že bude Blbana v pohodě a já v neděli sama na dědině s necelou stovkou obyvatel… Paráda!

Nevím, jestli by si takovéto zacházení dala líbit Azhar Soltana, ale já už tedy ne! Rozhoduji se balit kufry a se soupeřením o přízeň chlapa jednou provždy skončit. Tlustá bečka Blbana si může Mariána nechat! Klidně celého.

Já to totiž konečně vzdávám…

Jenže jak už to tak často bývá, člověk míní a život mění. Ten můj život se změnil naprosto dokonale, v jediné vteřině, ještě jsem ani nestihla vyprázdnit všechny své skříně: Marián na nedělní vyjížďce nedobrovolně opustil Blbanin hřbet – a skončil v nemocnici. S vážným poraněním páteře a vyhlídkou na úplné uzdravení v nedohlednu.

Hlava mu zůstala nedotčena. Soudě podle prvních slov po operaci: „Je obstaraná Sultánka, Kateřino? Máš ji teď na starosti, věřím ti, spoléhám na tebe!“

A tak začal můj přerod z namalované Bárbíny na koňačku. Krušný přerod. Ono všechno chce svůj čas… jenže právě ten já neměla. Přerod se musel uskutečnit ihned, ze dne na den. Nejlépe okamžitě. A jak mi sestřičky i lékaři kladli na srdce – úplné uzdravení Mariána závisí do značné míry i na jeho psychice.

Jinými slovy – pokud nebude v pořádku Blbana, nebude v pořádku ani on.

Mám to ve svých rukách…

 

pokračování příště

 

 

Autor: Iveta Lažanská, publikováno v čas. Jezdectví

Foto: Iveta Lažanská