Buldozer

BULDOZER

Jako převážná většina koňáků starší generace jsem i já prošla jízdárenskou výchovou s polovojenským drilem. Sedláci a vyšší vrstvy o své koně a stáje přišly znárodněním už o roky dříve, a tak se vedení na jízdárnách dostalo do rukou bývalých velitelů vojenského jezdectva. Takže – žádné diskuse,jen povely a dril. Chceš ke koním? Výborně, tam jsou vidle, kolečko a tam hnoják . Na rok – zima Vás holenkové prověří! Kdo vydržel přes zimu, dostalo se mu té cti, že si mohl sáhnout na koně. Kartáčem. Samozřejmě, že v dalším vyřazovacím kole to byli koně kousací, kopací, chromajzlíci a v lepším případě nějaký ten hajzlík poník. Kdo vydržel a zvládl pod koňskými protesty při čištění vyrovnat na prkno před boxem 20 vysypaných hřbílek prachu, byl pasován na pucáka ke sporťákům a po dalších šesti měsících připuštěn mezi lonžisty. První hodina v sedle! Tedy, asi tak 15minut . Hodinu trval výcvik a stálo nás tam v řadě nejmíň pět 🙂 . A tak další půlrok, na jaře další vyřazovačka na otupělých nebo vzpurných provozácích a možná i první výjezd na závody. Jako pucák. Ó to byly časy, smrděli jsme tak, že na diskotékách nebyl problém sehnat stůl. A že v kině nevidíš na plátno přes čahouny nebo tlustou paní ? Stačí vybalit z pinglu kecky od hnoje a výhled je jak z Petřína … Za ty roky do nás nadrilovali nejen jezdecké návyky a dovednosti, ale hlavně to, že kůň je nejšťastnější v boxe, protože na úvazu trpí hřbet. Že se krmí 3x denně, v poledne má být ve stáji slyšet spadnout špendlík a na noc se koně zavírají. Hltali jsme jednu či dvě knihy,vesměs učebnice pro chovatele a hvězdou byl ten, kdo vlastnil Speciální zootechniku pro vysokoškoláky.

S tímhle základem jsme si s pádem komančů v Čechách pořídili stádečko koní a založili si klub. A první závody ve vlastní režii, dřina na senách a v zimě kydání a odhazování sněhu, tahání kýblů s vodou. Ráno nejdřív nakrmit koně, pak děti, do práce. A po práci rovnou do maštale, vypustit koně ven, nakrmit rodinu, pak s kolečkem do maštale, trénink, nakrmit, připravit na ráno a padnout na ústa 🙂 . Ale ouha, koně kašlou -proč ? No jasně, se senem z balíků je snadná manipulace, ale to volné tak nepráší a neplesniví. Tak přidáme naklepávání sena venku, kropení . Třikrát denně ?! No co, láska je láska a ta ke koním…máme my koňáci o kolečko navíc, nemám pravdu? ?

A do toho přišel soused, že má valacha do lesa. A že mu zlobí, když chodíme okolo z vyjížděk. Tak Franto, jeden kůň navíc, to nestojí za řeč. Jeden box přistavíme a bude. Však jsme tu samý ženský, chlapská ruka se vždycky hodí! Jo a klidně si ho vemte na ježdění, alespoň nebude v lese zlobit . Juchů. Franta byl vykuk. Fešák taky, tedy oba, on i kůň. Koník byl jako stodola a taky tak šikovný. Nikam se nevešel, naše maštálka byla brzo plná vylámaných pantů – nejdříve. Pak vrátek od boxů a nakonec jsme přišli i o hlavní dveře. Tak, vem to čert v létě, že jo. Však do zimy to Franta pospraví, jen co stahá ty kubíky hentam a onde, však víš, jak to je. No, nezbylo než Buldozer -jinak už mu nikdo neřekl -nasedlat a jdeš do kopců na dejchárnu s náma. Franta nám zapomněl nějak říct, že ho ještě pod sedlem neměl 🙂 , ale krom kopání po pobídkách a vyhazování ve cvalu dobrý. Štěstí, že na té hoře masa člověk včas poznal, kdy si hodlá povyskočit. Jenže člověk nevěděl, že v lese spadl stromeček přes cestu . Pro sporťáka žádný problém, pro Buldíka taky ne. Vezmeme to mezi stromy 🙂 PRRRRRRR ! ! ! Tak, správný lesní koník reaguje ihned … Proč nás to nenapadlo dřív, než nám rozebral maštal ?!

Než nastala zima, pár dobrých kamarádů nám přivařilo pár pantů, pokud bylo kam a před prvním sněhem Franta svůj „lesní stroj“ prodal neznámo kam. Nevýslovná radost trvala jen do té doby, než jsme zjistili, že se oprav asi nedočkáme. Tak jsme místo dveří natáhli alespoň vlněnou deku a do uličky mezi všelijak pozavírané boxy naházeli seno na ranní krmení. Ráno bylo fajn, krmení šlo tím pádem rychleji, jenže časem se koně naučili vrátka otevřít a tak se část courala venku a pochutnávala si v seníku. Druhá část nešťasně ržála v maštali, takže jsme se moc nevyspali. Vyřešili jsme to tak, že jsme vrátka vysadili úplně všechny. Časem jsme došli i k tomu, že je lepší nechat koně žrát z balíku venku . Podtrženo, sečteno : díky Buldíkovi s Frantou nám koně nekašlou a my si můžem přispat. A tak tam milé děti žijí šťastně dodnes 🙂

 

Autor: Nadia Mora