Category Archives: Postřehy

Seriál Dlouholetí parťáci

Dalšími parťáky jsou Nikola Sokelová a její valášek Timy 🙂 .

 

  • Můžete prosím krátce představit sebe a svého koně?

Zdravím, Jmenuji se Nikola, narodila jsem se v Brně 14.5.1999. U koní se pohybuji od svých sedmi let. Můj nejmilejší parťák a zároveň můj první kůň je anglický plnokrevník Very Times (říkáme mu Time, Timoušku). Jeho maminka je Volba po abad (SU) a tatínek Faraway Times (USA) narodil se 29.6.1995 v Dobřanech. nikola jednaVe třech letech odstartoval svoji dostihovou kariéru, ve které  moc nevynikal. Běhal rovinky, proutěnky, ale i steeply, byl to nadaný skokan, a tak po ukončení dostihové kariéry (r.2002) nastartoval kariéru parkurovou, kde mu to šlapalo o něco víc. Byl a je to ale velice složitý koník a ne každý si s ním sedl a rozuměl mu, proto vystřídal poměrně hodně majitelů a jeho minulost nebyla zrovna dvakrát růžová.

 

 

 

 

 

Seriál – dlouholetí parťáci

Bolí mě srdce z toho, jak příliš často vídám to, že někteří koně putují z ruky do ruky, od jednoho majitele k dalšímu, změní několikrát domov (což už samo o sobě je pro zvíře stresující)… a nakonec skončí bůh ví kde..To, že by člověk měl mít určitou míru zkušeností a znalostí o koních, než si ho pořídí, finanční prostředky a hlavně zodpovědnost za živého tvora, leckdo bere na lehkou váhu. Koně bývají zkažení a zrazení a mnohdy to s nimi nedopadne dobře…

O to víc mě těší, že existuje dost lidí, majitelů koní, kteří mají roky svého koně, svého přítele, kamaráda, zkrátka parťáka a jdou společně životem.

Rozhodli jsme se představit postupně několik dvojic a popsat radosti, starosti i zkušenosti z jejich společného života.

Jako první je Kleopatra Wagnerová a její kobylka Nelly 🙂 .

 

  • Můžete prosím krátce představit sebe a svého koně?

Jmenuji se Kleopatra Wagnerová, je mi 50 let, žiju v Praze a koně jsou mojí celoživotní láskou.
Moje kobyla Spring Nelly je český teplokrevník, narozena 28.5.1986, otec 121 Furioso XLVIII-48, matka 409 Catalinka po 19 Cent A1/1
klea 6

Bárbí na koni – pokračování

Vstát ráno o hodinu dřív, jen abych obstarala tlustou arabskou primadonu, je dost zlé samo o sobě, i kdyby zmíněné dobytče nehodlalo sabotovat veškeré mé snažení. Což hodlá.

„Odpal od těch dveří, Blbano!“ Jediná výhoda Mariánova pobytu v nemocnici – nemusím se ovládat a mohu po libosti dementnímu zvířeti nadávat. „Tak odsuneš tu tlustou prdel, ať můžu projít ke žlabu?“ Ovšem tolik opěvovaná inteligence arabských koní se zřejmě za mého působení někam vytratila, poněvadž Azhar Soltana stojí zatvrzele ve dveřích boxu (nějak přespříliš páchnoucího – jak to ten Marián dělal, za něj tu voněla sláma a piliny…?) a jediný směr, kterým je ochotna se hnout, je přímo vpřed, hlavou do kýble, který už vážně dost vyděšeně svírám v rukách. „Fajn, jak chceš, krávo nebeská, takže opět dieta!“ vzdávám to stejně jako včera i předvčerem, zavírám box, přes mříže prostrčím pár hrstí sena (je to dost na celý den?) a vztekle zapráskávám dveře stáje. Tak to bychom měli!

Večer, právě když se opět marně vlichocuji Soltaně (ponížila jsem se natolik, že už ji dokonce oslovuji jejím jménem, samozřejmě bezvýsledně), uhýbám před jejím dotěrným (a už i na její poměry docela dost špinavým) čumákem a schovávám těžký kýbl za zády, zjevuje se ve stáji – Čunča. Jako vždy špinavá, nemožně oblečená a nejen nenalíčená, ale i bez nejmenšího ponětí, nač může sloužit nástroj nazývaný hřeben. Přesto jsem poprvé od doby, co mi Marián svoji kamarádku koňačku představil, skutečně RÁDA, že ji vidím.

Etické chování majitele koně

etické foto

 

Začnu citátem: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal“

                                                                                                   (z knihy Malý princ)

 

Vlastníme-li koně, jsme povinni přizpůsobit podmínky, ve kterých ho chováme, co nejvíc jeho přirozeným potřebám.

Je mi velmi smutno z toho, že mnoho lidí – majitelů – stále dává přednost své pohodlnosti před spokojeností koně.. Například tím, že to má za koněm blízko, ale podmínky, ve kterých je kůň ustájený, jsou naprosto nevyhovující.

Odpovědnost člověka za svěřeného koně se týká i na sklonku jeho života. Kůň nám sloužil nebo byl naším společníkem mnoho let a je naší povinností zajistit mu klidný důchod a důstojný odchod ze života.

Každého koně je třeba ctít, bez ohledu na plemeno, stáří nebo pohlaví, ke každému koni je nutné přistupovat individuálně.

Bárbí na koni

Iveta Jebáčková Lažanská žije se svou rodinou kousek od rodného Brna – v malebné obci Lažánky. iveta shJe chovatelkou koní, aktivní jezdkyní a autorkou dívčích románů – převážně z koňského prostředí.

Její vztah a práce s koňmi se mi moc líbí. Přinášíme Vám jednu z Ivetiných povídek s názvem „Bárbí na koni“.

 

Marián miluje Azhar Soltanu. Klidně vám to praštěné jméno přeložím: OSLNIVĚ BÍLÁ SULTÁNKA.

Azhar Soltana však není žádná sultánka, ale vychytralá ARABKA. Tlustá, s nadáním omotat si každého chlapa kolem prstu, rozmazlená, věčně špinavá a… krásná. Což je problém.

Každý, kdo tu nechutně přepečovávanou bečku sádla vidí, okamžitě nábožně vzdychá: „Mariáne, ta je NÁDHERNÁ!!! Máš doma KLENOT! No jo, arabky, ty jsou NEJKRÁSNĚJŠÍ a přitom odolný, na chov nejlepší…“ a tak dál, ble ble ble v podobném duchu. No nehráblo by z toho jednomu? Mně tedy ano. Jediná úleva přichází v blátivé zimě – z oslnivě bílého, elegantního zlatíčka (se sem tam zažloutlým flekem od hnoje, jak s oblibou neopomínám dodat, když úchylák Marián s dalšími koňskými úchyláky začne básnit) je rázem nechutně chlupaté, v bahně přepečlivě obalené čuně. A elegance je v tahu, cha! Jako když se božské tělo modelky schová od hlavy po paty do špinavého kožichu (ovšem modelky většinou nepáchnou – Soltana ano)…

Máš-li poníka…

… MÁŠ-LI PONÍKA, modli se ! 🙂
Nemůžu si pomoct, v té větičce je vlastně všechno. Co tedy ještě psát? Mám toho v hlavě tolik, tolik vzpomínek…
Zkušeností dobrých, lepších, úsměvných, provinilých,veselých, smutných, poučných,
nezapomenutelných, i těch, co bych nejradši ani sama sobě nepřiznala. Natož o nich psát.
Zase mi ale přijde škoda spoustu těch zážitků nechat zapadnout někam, kde už si s odstupem času ani nevybavím, co přesně se tenkrát událo. A pak se některá z těch situací vynoří tak nějak mimochodem, nikým nezvaná a jsem tady, pamatuješ ? 🙂 Jako by to bylo včera.

S koňmi do hloubky aneb má cesta k sobě, ke koním a k lidem

Jmenuji se Hanča Čechová a již nějakou dobu pomáhám lidem a jejich koním si navzájem porozumět a utvořit si tak mezi sebou přátelský vztah založený na úctě, respektu a důvěře zároveň. Nepovažuji se za žádného trenéra. Jsem jen obyčejná holka, která miluje koně, psychologii a ráda se neustále vzdělávám a rozvíjím a své zkušenosti předávám dál. Sama se mám však stále co učit.hanka jedna

Kůň…

Pro někoho je to jen hromádka chlupů o čtyřech nohách, pro někoho dopravní prostředek a pro někoho životní přítel. Pro mě je kůň vším, je to můj přítel, s kterým se společně domlouváme, hromádka chlupů, na které si vozím zadek, průvodce životem, mým zrcadlem a terapeutem. Už od malička jsem měla obrovskou touhu být tvorovi jako je kůň nablízku. Nevím, kdy prvně jsme se potkali, ale do teď je ve mně ten pocit z našeho setkání. Už jako malá jsem cítila, že v jeho blízkosti jsem to opravdu já. Cítila jsem ten klid, harmonii a lásku, která dřímá pod tou hromádkou chlupů. Možná právě proto jsem musela být koním neustále nablízku. Když mi bylo asi 7 let, rodiče nám pořídili poničku

Četba na pokračování

kniha úvodNa facebooku probíhá „četba na pokračování“

zde

Dostali jsme zajímavý podnět a připravili pro Vás „četbu na pokračování“. Jedná se o knihu z archivu. Denně budeme přidávat dvě strany úryvku z knihy, případně i fotografie, budeme rádi za Vaše dojmy a komentáře. Zajímavé jsou informace o autorovi a překladateli knihy.

 

Proč? Protoč!

                                            PROČ? PROTOČ !

Na hloupou otázku hloupá odpověď.

Ale teď vážně – nevážně na téma: trénujeme my své koně, nebo trénují koně nás?

I když jakés-takés vzdělání mám a mohu ho doložit licencí, která mne opravňuje se montovat do toho, čemu se říká výcvik koně a jezdce, vždycky se mi honilo hlavou nějaké to proč.

Spousta pochybností jestli to, co dělám je správně, jestli mne kůň nebo jezdec chápe, jestli si právě nezadělávám na budoucí problém, jestli svou chybu dokážu vůbec napravit, jestli nenadělám víc škody než užitku a jestli a jestli a jestli….

A jako protipól vidím víc než dost samozvaných trenérů a zaříkávačů všeho ražení, kteří třebas nevědomky (doufám) a náležitě sebevědomě dokáží z naivků a důvěřivců vytáhnout peníze za své dovednosti a zkušenosti, které samozřejmě také náležitě propagují. Nejlépe přes internet. Ale o tom vlastně psát nechci, i když jsem přesvědčena, že právě tito odborníci na slovo vzatí si otázky podobného významu určitě nikdy nepoloží.

Buldozer

BULDOZER

Jako převážná většina koňáků starší generace jsem i já prošla jízdárenskou výchovou s polovojenským drilem. Sedláci a vyšší vrstvy o své koně a stáje přišly znárodněním už o roky dříve, a tak se vedení na jízdárnách dostalo do rukou bývalých velitelů vojenského jezdectva. Takže – žádné diskuse,jen povely a dril. Chceš ke koním? Výborně, tam jsou vidle, kolečko a tam hnoják .