Category Archives: Postřehy

Odpuštění

ODPUŠTĚNÍ

Sedím tu v trávě, za mnou šumí les, co ti přes dvacet let poskytoval stín, závětří a ochranu před deštěm i vánicí.
Přede mnou se rozlehlá pastvina svažuje k potoku a za ním si vesnice dál žije svým životem.
Všechno si  dál žije svůj život.
Je to jen pár hodin, kdy jsi  ke mně otočil svou hlavu a očima mne vyzval, abych šel za tebou. V těch očích byla vděčnost a dík.
Nevím jak to vím, ale snad už tisíckrát jsme tak rozmlouvali – beze slov – tak jak to umí všechna zvířata.
Po svém. Pohledem, pohybem, intonací v hlase a co já vím…
Byl to dík za to, že jsi zase na své louce a chtěl jsi na své oblíbené místo dojít se mnou.
Došel jsi pomalu a váhavě k remízku, kde stáváš se svými druhy v poledne, když slunce nejvíc praží, nebo když se s mraky žene prudký déšť.
Jako by je někdo zavolal, přiřítilo se celé stádečko právě v okamžiku, kdy se ti podlomily nohy.
Poodběhli, když jsi vstal a statečně došel až sem. Nejmladší klisnička tě něžně očichávala a valaši stáli opodál. Myslím , že i oni pochopili.

Seď tiše…

SEĎ TIŠE !

Tahle věta se mi vytanula z paměti právě před chvílí, kdy jsem si přečetl pár vět z náhodně otevřené knihy. Je to kniha Lindy Kohanov  TAO KONĚ. Dost náročné čtení, možná pro někoho, kdo si nikdy nepohrával s mystikou ať už vědomě nebo jen ze zvědavosti. Narazil jsem na kapitolu, kde se Linda odvolává na dílo jednoho vědce, který srovnává prapůvodní jednání lidí založené na momentálních pocitech a jednání založeném na rozumovém zhodnocení dané situace.

Určitě i Vy jste se už někdy ocitli v situaci, kdy Vaše okamžitá reakce na „něco“ byla úplně spontánní  a s odstupem času jste si řekli, že s použitím rozumu by jste věc řešili jinak.

Když jsem si pořídil svého prvního vlastního koně, zažil jsem takových situací opravdu hodně. Vždycky, když jsme byli spolu sami, prožíval jsem zvláštní klid a jakési propojení s ním. Byl to vyděšený dvouroček krátce po kastraci a zkušeností se stresující několikahodinovou jízdou v přepravníku. Na závěr cesty mu zadní noha uvízla v podlaze přepravníku. Nedůvěřoval nikomu a ničemu, reagoval obranně, jak to koně dělají. Když nelze utéct, kopají a koušou. Stál zprvu uvázaný na štontu a jádro se senem jsme mu podávali opatrně a s odstupem. Jednou jsem přišel do stáje a vidím, že tam u něj sedí skupinka dětí…Nejdřív jsem se vyděsil, že jim ublíží, ale pak mi došlo, že jsou všichni v klidu – včetně koně. Děti totiž k němu přišly beze strachu, s důvěrou a hravou zvědavostí a on to přijal, vždyť byl tehdy sám takové vyděšené koňské dítě.

Každý začátek je těžký…

Každý začátek je těžký, aneb přestaňte to na chvíli řešit…

I když si to tak přejeme, začátky okolo koní ideální většinou nebývají. Tak, jako naše představy o krásných poslušných koních, zelených pastvinách a větru ve vlasech, dostihne skutečnost nejčastěji ve formě děravých holínek, spousty bláta, vidlí, lopaty, zmrzlých prstů, propocených trik a také koní, kteří jsou buď příliš líní nebo hbití, nebo nás moc nerespektují a dávají přednost trávě před našimi snahami. Stejně tak se naše prvotní vize v oblasti přirozené komunikace s koňmi –  plné lehkosti, svobody a jízdy bez sedla, nelítostně přemění v realitu, kdy jen máloco zůstane opravdu takové, jaké jsme si vysnili. Proč tedy to všechno? Protože stejně tak, jako se vyčasí po každé bouřce, se díky trpělivosti poštěstí a můžeme zažít onu volnost a společnou radost ze vzájemné spolupráce.

ilove

Kam (nejen) s koníkem na dovolenou?

Pořád ještě nevíte, kam s dětmi na výlet či na dovolenou? S rodinou, ale i s pejskem nebo koníkem? Znáte Svatošské skály?skály

Z vlastní zkušenosti mohu doporučit areál Svatošky dětský ráj. Je to přírodní rodinný areál v údolí řeky Ohře v bezprostřední blízkosti Svatošských skal. Je řešen v duchu „souladu s přírodou“ a naleznete zde celodenní relax bez moderní techniky. Všechny atrakce jsou koncipovány tak, aby uspokojily návštěvníky bez ohledu na věk a fyzickou zdatnost.

Murpyho zákony ve fotografiích

anetka

Letos osmadvacetiletá Aneta Hnyková má fotografování kolem koní jako velký koníček. Její fotografie můžete potkávat nejen na internetu, ale i v tištěné podobě v časopisech, na plakátech, pohlednicích a třeba i na pexesu. Kromě fotografování věnuje svůj volný čas po práci svému valachovi jménem Piranha V (kříženec QH a A1/1).

Filmový Jurášek

jurášek

Původně jsem si tento článek chtěla nechat na Vánoce, neboť málokterá pohádka tak dobře vystihuje vánoční atmosféru, jako Tři oříšky pro Popelku 🙂 . Ale v těchto květnových dnech se v roce 1957 narodil hlavní koňský představitel – Jurášek, a tak bych na něho ráda vzpomenula. V sedmdesátých letech minulého století byl totiž ustájen v jezdeckém klubu, kam jsem později docházela. Jednou, to jsem byla ještě dost malá, mě tam vzal můj dědeček a v jednom štontu stál uvázaný Jurášek. Tedy vlastním jménem Ibrahim. Stál tam, krásný, klidný, téměř čistě bílý. Otočil k nám svou hlavu a díval se na nás smutnýma hlubokýma očima. Právě tento okamžik navždy změnil můj život…Děda mu dal kousek tvrdého chleba a já si ho směla pohladit….Když jsem se za pár let stala členkou klubu, už tam bohužel nebyl…

Hanka fotí pro dobrou věc a další fotografové koní

hanka

Není lehké najít někoho, kdo umí fotit koně. Hlavně v pohybu, ve volnosti. Pár šikovných lidí se ale najde. Jako první bych ráda zmínila Hanku Vyhnánkovou. Její láskou jsou koně. Život jí změnil a naplnil její černý a báječný Nero. Hanka se věnuje fotografování třetím rokem a tomuto kouzlu propadá čím dál hlouběji.

Něco k zamyšlení

lenka-kavkova

Na začátku 80.let min. století jsem coby dítě začala docházet do jezdeckého klubu v blízkosti domova. Koně jsme milovala, moc jsem si přála být v jejich blízkosti, pečovat o ně a v neposlední řadě samozřejmě i jezdit. Členkou klubu jsem se ale mohla stát až zhruba ve dvanácti letech. Co tedy s námi, s neodbytnými dětmi, které se ve stáji pořád motaly? Samozřejmě jsme byly řádně využity k práci. Zametání stáje, úklid klubovny a šaten, skládání sena, vození pilin, stříkání jízdárny, přemísťování překážek, vyvážení hnoje, čištění jezdecké výstroje. K tomu všemu jsme byly dobré. Odměnou nám bylo občas kraťoučké povození na koni s vodičem. Nejvíc nás naučila milá podkoní, která nám dovolila přece jen se i dotknout koní, vyčistit je, hladit je, být v jejich blízkosti.

Ferdův příběh

Feuda

Tento krátký článek možná trochu patří i do rubriky Ochrana zvířat….protože si myslím, že každý kůň má právo na život…, dovolte mi podělit se s Vámi o osud našeho Ferdy.

Před nějakou dobou jsme s dcerou hledaly koňského společníka pro naši kobylku a pro nás. Jako prioritu jsme zvolily poskytnout domov koníkovi z útulku, ale  v tu dobu nebyl nikde koník vhodný k umístění. Po několika dnech se k nám náhodou dostala zpráva od paní, která nabízela týraného valáška.   Vzala  ho od člověka, který holdoval alkoholu a ke koni se choval hrozně.  Poskytla mu základní péči, ale nemohla si ho nechat napořád, protože sama vlastnila víc koní a už by to nezvládla.  A tak jsme se jely na Ferdu podívat. V ohradě byl  kříženec  hucula,  medové barvy a nedůvěřivě si nás prohlížel. Vyslechly jsme si, co si Ferda prožil a tím se jen potvrdilo to, že už bude jen náš.  Další víkend jsme si pro něj  jely.