Category Archives: Povídky Ivety Lažanské

Bárbí na koni – pokračování

Vstát ráno o hodinu dřív, jen abych obstarala tlustou arabskou primadonu, je dost zlé samo o sobě, i kdyby zmíněné dobytče nehodlalo sabotovat veškeré mé snažení. Což hodlá.

„Odpal od těch dveří, Blbano!“ Jediná výhoda Mariánova pobytu v nemocnici – nemusím se ovládat a mohu po libosti dementnímu zvířeti nadávat. „Tak odsuneš tu tlustou prdel, ať můžu projít ke žlabu?“ Ovšem tolik opěvovaná inteligence arabských koní se zřejmě za mého působení někam vytratila, poněvadž Azhar Soltana stojí zatvrzele ve dveřích boxu (nějak přespříliš páchnoucího – jak to ten Marián dělal, za něj tu voněla sláma a piliny…?) a jediný směr, kterým je ochotna se hnout, je přímo vpřed, hlavou do kýble, který už vážně dost vyděšeně svírám v rukách. „Fajn, jak chceš, krávo nebeská, takže opět dieta!“ vzdávám to stejně jako včera i předvčerem, zavírám box, přes mříže prostrčím pár hrstí sena (je to dost na celý den?) a vztekle zapráskávám dveře stáje. Tak to bychom měli!

Večer, právě když se opět marně vlichocuji Soltaně (ponížila jsem se natolik, že už ji dokonce oslovuji jejím jménem, samozřejmě bezvýsledně), uhýbám před jejím dotěrným (a už i na její poměry docela dost špinavým) čumákem a schovávám těžký kýbl za zády, zjevuje se ve stáji – Čunča. Jako vždy špinavá, nemožně oblečená a nejen nenalíčená, ale i bez nejmenšího ponětí, nač může sloužit nástroj nazývaný hřeben. Přesto jsem poprvé od doby, co mi Marián svoji kamarádku koňačku představil, skutečně RÁDA, že ji vidím.

Bárbí na koni

Iveta Jebáčková Lažanská žije se svou rodinou kousek od rodného Brna – v malebné obci Lažánky. iveta shJe chovatelkou koní, aktivní jezdkyní a autorkou dívčích románů – převážně z koňského prostředí.

Její vztah a práce s koňmi se mi moc líbí. Přinášíme Vám jednu z Ivetiných povídek s názvem „Bárbí na koni“.

 

Marián miluje Azhar Soltanu. Klidně vám to praštěné jméno přeložím: OSLNIVĚ BÍLÁ SULTÁNKA.

Azhar Soltana však není žádná sultánka, ale vychytralá ARABKA. Tlustá, s nadáním omotat si každého chlapa kolem prstu, rozmazlená, věčně špinavá a… krásná. Což je problém.

Každý, kdo tu nechutně přepečovávanou bečku sádla vidí, okamžitě nábožně vzdychá: „Mariáne, ta je NÁDHERNÁ!!! Máš doma KLENOT! No jo, arabky, ty jsou NEJKRÁSNĚJŠÍ a přitom odolný, na chov nejlepší…“ a tak dál, ble ble ble v podobném duchu. No nehráblo by z toho jednomu? Mně tedy ano. Jediná úleva přichází v blátivé zimě – z oslnivě bílého, elegantního zlatíčka (se sem tam zažloutlým flekem od hnoje, jak s oblibou neopomínám dodat, když úchylák Marián s dalšími koňskými úchyláky začne básnit) je rázem nechutně chlupaté, v bahně přepečlivě obalené čuně. A elegance je v tahu, cha! Jako když se božské tělo modelky schová od hlavy po paty do špinavého kožichu (ovšem modelky většinou nepáchnou – Soltana ano)…