Category Archives: Povídky a zamyšlení – Nadia Mora

Máš-li poníka…

… MÁŠ-LI PONÍKA, modli se ! 🙂
Nemůžu si pomoct, v té větičce je vlastně všechno. Co tedy ještě psát? Mám toho v hlavě tolik, tolik vzpomínek…
Zkušeností dobrých, lepších, úsměvných, provinilých,veselých, smutných, poučných,
nezapomenutelných, i těch, co bych nejradši ani sama sobě nepřiznala. Natož o nich psát.
Zase mi ale přijde škoda spoustu těch zážitků nechat zapadnout někam, kde už si s odstupem času ani nevybavím, co přesně se tenkrát událo. A pak se některá z těch situací vynoří tak nějak mimochodem, nikým nezvaná a jsem tady, pamatuješ ? 🙂 Jako by to bylo včera.

Proč? Protoč!

                                            PROČ? PROTOČ !

Na hloupou otázku hloupá odpověď.

Ale teď vážně – nevážně na téma: trénujeme my své koně, nebo trénují koně nás?

I když jakés-takés vzdělání mám a mohu ho doložit licencí, která mne opravňuje se montovat do toho, čemu se říká výcvik koně a jezdce, vždycky se mi honilo hlavou nějaké to proč.

Spousta pochybností jestli to, co dělám je správně, jestli mne kůň nebo jezdec chápe, jestli si právě nezadělávám na budoucí problém, jestli svou chybu dokážu vůbec napravit, jestli nenadělám víc škody než užitku a jestli a jestli a jestli….

A jako protipól vidím víc než dost samozvaných trenérů a zaříkávačů všeho ražení, kteří třebas nevědomky (doufám) a náležitě sebevědomě dokáží z naivků a důvěřivců vytáhnout peníze za své dovednosti a zkušenosti, které samozřejmě také náležitě propagují. Nejlépe přes internet. Ale o tom vlastně psát nechci, i když jsem přesvědčena, že právě tito odborníci na slovo vzatí si otázky podobného významu určitě nikdy nepoloží.

Buldozer

BULDOZER

Jako převážná většina koňáků starší generace jsem i já prošla jízdárenskou výchovou s polovojenským drilem. Sedláci a vyšší vrstvy o své koně a stáje přišly znárodněním už o roky dříve, a tak se vedení na jízdárnách dostalo do rukou bývalých velitelů vojenského jezdectva. Takže – žádné diskuse,jen povely a dril. Chceš ke koním? Výborně, tam jsou vidle, kolečko a tam hnoják .

Odpuštění

ODPUŠTĚNÍ

Sedím tu v trávě, za mnou šumí les, co ti přes dvacet let poskytoval stín, závětří a ochranu před deštěm i vánicí.
Přede mnou se rozlehlá pastvina svažuje k potoku a za ním si vesnice dál žije svým životem.
Všechno si  dál žije svůj život.
Je to jen pár hodin, kdy jsi  ke mně otočil svou hlavu a očima mne vyzval, abych šel za tebou. V těch očích byla vděčnost a dík.
Nevím jak to vím, ale snad už tisíckrát jsme tak rozmlouvali – beze slov – tak jak to umí všechna zvířata.
Po svém. Pohledem, pohybem, intonací v hlase a co já vím…
Byl to dík za to, že jsi zase na své louce a chtěl jsi na své oblíbené místo dojít se mnou.
Došel jsi pomalu a váhavě k remízku, kde stáváš se svými druhy v poledne, když slunce nejvíc praží, nebo když se s mraky žene prudký déšť.
Jako by je někdo zavolal, přiřítilo se celé stádečko právě v okamžiku, kdy se ti podlomily nohy.
Poodběhli, když jsi vstal a statečně došel až sem. Nejmladší klisnička tě něžně očichávala a valaši stáli opodál. Myslím , že i oni pochopili.

Seď tiše…

SEĎ TIŠE !

Tahle věta se mi vytanula z paměti právě před chvílí, kdy jsem si přečetl pár vět z náhodně otevřené knihy. Je to kniha Lindy Kohanov  TAO KONĚ. Dost náročné čtení, možná pro někoho, kdo si nikdy nepohrával s mystikou ať už vědomě nebo jen ze zvědavosti. Narazil jsem na kapitolu, kde se Linda odvolává na dílo jednoho vědce, který srovnává prapůvodní jednání lidí založené na momentálních pocitech a jednání založeném na rozumovém zhodnocení dané situace.

Určitě i Vy jste se už někdy ocitli v situaci, kdy Vaše okamžitá reakce na „něco“ byla úplně spontánní  a s odstupem času jste si řekli, že s použitím rozumu by jste věc řešili jinak.

Když jsem si pořídil svého prvního vlastního koně, zažil jsem takových situací opravdu hodně. Vždycky, když jsme byli spolu sami, prožíval jsem zvláštní klid a jakési propojení s ním. Byl to vyděšený dvouroček krátce po kastraci a zkušeností se stresující několikahodinovou jízdou v přepravníku. Na závěr cesty mu zadní noha uvízla v podlaze přepravníku. Nedůvěřoval nikomu a ničemu, reagoval obranně, jak to koně dělají. Když nelze utéct, kopají a koušou. Stál zprvu uvázaný na štontu a jádro se senem jsme mu podávali opatrně a s odstupem. Jednou jsem přišel do stáje a vidím, že tam u něj sedí skupinka dětí…Nejdřív jsem se vyděsil, že jim ublíží, ale pak mi došlo, že jsou všichni v klidu – včetně koně. Děti totiž k němu přišly beze strachu, s důvěrou a hravou zvědavostí a on to přijal, vždyť byl tehdy sám takové vyděšené koňské dítě.