Cesta za odměnou

Můj „koňský život“ začal tak nějak obvykle – zjistila jsem, že je kůň nejlepší zvíře, že má sametový nos a krásné oči, že do hřívy jde šeptat tajemství i brečet, že jet s větrem o závod je ten pravý pocit svobody. A pár let jsem lezla na všechno, co mělo čtyři nohy, aniž bych příliš řešila, kdo ovládá směr a tempo.jana 7

Nutně se tedy stalo, že občas o dění rozhodoval kůň. Zjistila jsem, jak je nepříjemné být unášena světem a následně vyklopena. Začala jsem zkoumat, co dělat a nedělat, abych měla víc rozhodovacích pravomocí – samozřejmě za pomoci trenérů (nebo spíš „trenérů“?). Bylo to zřejmé – předpokládáme, že je kůň zákeřná bestie, která nás pokope, pokouše, uteče s námi a shodí nás. Musíme tedy budovat respekt a řádně držet lajnu, občas preventivně trestat, aby se nás čtyřnožec bál víc, než my jeho.

 

S tímhle obdobím mám spojený pojem „efektivně vyhrožovat“, což znamená, že kůň pracuje, aby se zbavil něčeho nepříjemného, ale já to musím držet na takové úrovni, aby nedošlo na lámání chleba – tzn. abych do koně nemusela „bušit jak hluchej do vrat“, nebo aby mě kůň nezabil. Je to velmi dobře funkční, pokud se to umí – na to je potřeba koně odhadnout, mít představu, jestli a jak moc se bojí, co umí, co je problém. Pořád to ale není to ono, pořád v tom nemám pocit, že jsem se našla a že funguju sama se sebou harmonicky…

Přišla moje hnědá kobylka – životní kůň, kterému vděčím za hodně. Rozhodně zlepšila moji schopnost sebeovládání – když jsem něco přešvihla (a ani jsem ji nemusela zmlátit – stačilo nepřiměřeně vynadat!), byla schopná se mnou nemluvit několik týdnů. Ve finále jsme fungovaly obě relativně spokojeně, ale já pořád věděla, že máme v historii momenty, na které rozhodně nejsem hrdá.

Objevila se vlna „pozitivního posilování“, tj. učení pomocí odměn, bez trestů a korekcí. Na začátku jsem se k tomu stavěla značně skepticky – měla jsem pocit, že potřebuji nějak zvířeti říct, že je některé chování nežádoucí, považovala jsem to za důležitý prvek tréninku a za nutné pro moji bezpečnost, abych nebyla sežrána a zašlapána.jana 6

Poslední kapkou, kterou jsem potřebovala, byl příchod pětiletého psa s neznámou historií. Při sebemenším zvýšení hlasu „zamrzl“, a čekal, až ho zabiju. Uvědomila jsem si, že na něj skutečně nezafunguje žádná výhružka a že musím najít jiný způsob. (A taky mi bylo špatně od žaludku, když jsem si představila, jak s ním bylo zacházeno, když to vedlo k tomuhle!). Vděčili jsme mu i za to, že jsme spolu začali my lidé komunikovat příjemněji – argument v hádce „nekřič, pes se tě bojí!“ byl zcela nenapadnutelný. A kromě toho jsem se začala učit, jak tedy používat odměny efektivně, abychom byli pro zvíře srozumitelní a aby se nám společně žilo co nejlépe. U psů je to snadné, koně mi postupem času zavařili hlavu víc.

Vůbec první úvahy, jak a kudy do toho, probíhaly docela dlouhou dobu, a když jsem se konečně odhodlala, byl to pocit vědeckého bádání a velká nejistota. Existovala možnost navázat na komunikační kanály, které jsme už měli vybudované, ale to se mi nechtělo. Rozhodla jsem se „experiment R+“ úplně oddělit od běžného fungování – čekala jsem, že budu dělat chyby a nechtěla jsem si rozbít všechno, navíc jsem chtěla, aby to bylo skutečně jen a pouze pozitivní posílení, tj. aby se kůň cítil bezpečně a neměl obavu z korekce. Potřebovala jsem, aby koně věděli, v kterém režimu jedeme, protože v pozitivce platí, že kůň může cokoli, může říct ne, může odejít, nemusí nic a „co si naklikáš, to máš“. A nechtěla jsem, aby se z toho stalo pravidlo pro běžný režim, kdy jsem potřebovala zachovat fungování a běžnou ovladatelnost i v případě, že bych „naklikala“ úplně blbě věci, které nechci.jana 3

První věc, kterou bylo potřeba udělat, bylo předání informace o tom co je klikr. V běžném režimu jsem už dlouho používala různá slova, která měla podobnou funkci, ale nebylo to úplně zřetelné.jana 4 Zvolila jsem tedy kliknutí jako jasnou a čitelnou „zálohu na odměnu“. Kliknutí koni říká, že odměna už je na cestě, jde o terminant bridge – ukončuje chování, slouží k tomu, aby kůň věděl, za co odměnu má. Čím přesněji to kůň ví, tím rychleji postupuje trénink, naopak pokud si myslí, že je odměňován za jiné chování než člověk chce, bude opakovat domnělé chování a nejspíš dojde k frustraci obou.

Je potřeba si uvědomit, že už při objasňování významu kliknutí zvíře dělá nějaké chování. Není možné chtít po koni, aby nedělal NIC – musel by být mrtvý. Takže to, že zvíře někde nějak stojí, někam se dívá, udržuje pozici vůči mně – to všechno jsou chování. A je dobré vědět, co, jak a proč chci. Osvědčilo se mi jako prvotní věc učit koně stát s hlavou rovně.

Hodně lidem se povede hned na začátku naklikat něco trochu jiného… Třeba stání s hlavou pryč od člověka (což je zrovna komunikační prostředek ze škály konejšivých signálů, takže kůň přichází o jednu z možností, jak vyjádřit nepohodlí, resp. člověk na něj pak civí a neví, jestli je to chování naučené nebo konejšivý signál), stání se zvednutou hlavou, stání s hlavou doprava, stání těsně u člověka (je dobré pozici člověka začít včas zobecňovat – pokud desetkrát kliknu „stojí 30 cm od mé pravé ruky“, tak se tam bude kůň vší silou držet).jana 2

Je potřeba nenaučit/odnaučit koně dobývat se do kapes s pamlsky. Na začátku má většina koní poměrně rychlý rytmus práce (zvlášť pokud je chování snadné a odměna rychle sežraná) a velmi krátkou výdrž (každý cvik má kritéria, kromě jiného čas – a když začínáme něco učit, kůň to vydrží třeba vteřinu, při správném zvyšování kritérií se dostaneme na tolik minut, kolik jen chceme – ale rozhodně ne v první lekci). Pro nezaujatého pozorovatele to vypadá tak, že strašně moc krmíme mrkví koně za nic, párkrát jsem odpovídala na dotaz, jestli jako toho koně učím žrát mrkev nebo co. 🙂 Nicméně dobré naučení manners neboli slušného chování (=stání v klidu a nešacování) se nám v budoucnu bude velmi hodit!

A zpočátku se prostě jede podle rytmu koně – tj. pokud vydrží půl vteřiny mít hlavu rovně, já to musím stihnout kliknout a odměnit – pokud to zkusí a neuspěje, začne nabízet jiná chování, která by v jeho očích mohla vést k úspěchu, a já se budu ze situace obtížně dostávat. Není možné se ke koni postavit a čekat, že bude stát jak solný sloup deset vteřin, pak začít přemýšlet, kde mám klikr, kliknout, upustit mrkev, sebrat mrkev a dát koni mrkev – to vytvářím skutečně pouze chaotické krmení mrkví, ale absolutně nevím, co učím. Je potřeba si pohyby automatizovat, vědět, kde mám klikr a jak kliká, vědět, kde mám odměnu a rychle ji doručit.

Odměna by měla po kliknutí tak nějak „spadnout z nebe“, v co nejkratším čase se objevit koni před nosem. jana 5V budoucnu bude času víc, až kůň bude tuhle hru umět, ale teď platí že čím dřív po kliknutí, tím líp. Nechceme koně naučit, že záloha na odměnu je člověčí gesto „sahám do kapsy“, ani že kliknutí znamená „najdi někde v okolí ruku a ulov si svou odměnu“. Kůň bude sám dávat hlavu do pozice, kde se odměna objevuje, pokud to bude těsně u kapsy, jen tak se ho nezbavíte, pokud to bude u země, bude dávat hlavu k zemi.

 

 

 

Co konkrétně se nám „pozitivně“ dařilo, nedařilo, daří a nedaří se dočtete příště.

 

Autor: Jana Lohrová – http://kunjepritel.cz/

Foto: Jana Lohrová