Co se děje v huculí hlavě…..

Co se děje v huculí hlavě…

Moje několikaleté soužití s huculským koněm mě inspirovalo k sepsání jistých zkušeností a myšlenek.

S koňmi jsem v kontaktu od malička, měla jsem možnost starat se a jezdit na mnoha koních různých plemen a povah, ovšem to, co mě naučil a učí hucul, to je opravdu velmi cenná škola života.

Možná jsem to měla ve svém osudu nalinkované, neboť moje první setkání s koněm jako takovým, ferda5bylo právě v Hucul clubu na Zmrzlíku, když mi byly asi 4 roky. Tenkrát jsem neměla nejmenší tušení o tom, že se tam za třicet let vrátím se svou dcerou a že i já sama se stanu majitelkou hucula. 

Huculové na Zmrzlíku mě naprosto nadchli. Tito houževnatí a odolní koníci menšího vzrůstu mají skvělé povahy a všestranné využití. Pro moji dceru a stovky dalších dětí a lidí byli výborní učitelé,  v terénu spolehliví společníci. Skvěle zvládali jízdárenskou práci i zápřah.

Hucul je dlouhověký, skromný, odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. IMGP4126Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Přesto, že jde o tvrdého, pracovitého, učenlivého a vytrvalého koně, vyniká vyrovnanou psychikou a klidným temperamentem. Typickým znakem pro hucula je výrazný úhoří pruh. Srst se dobře přizpůsobuje nepříznivým vlivům počasí.. Kopyta s tvrdou a odolnou rohovinou jsou pravidelná. Vyznačuje se spíše kratšími, ale pravidelnými chody. Dospívá zhruba v šesti letech.. Pro tyto vlastnosti  se řadí do skupiny tzv. primitivních koní. Výraz primitivní nemá co dělat s inteligencí koně a v žádném případě ho nesmíme podcenit. Huculové (a jejich kříženci) mají silný stádový pud a proto mají sklony utíkat zpátky ke stádu, nebo od stáda ani nechtějí odcházet. Pokud tito koně nejsou pochopeni, může nastat problém.

Huculové jsou rádi ve společnosti dalších koní a jsou velmi vnímaví k lidským pocitům. Práce s člověkem jim musí dávat smysl.

A tuto část bych ráda trochu rozvedla. Zde jsem se totiž setkala s prvním vzájemných nepochopením.

O pár let později nám život přivál domů našeho koně, křížence hucula. Bohužel byl v minulosti týraný, někdo s ním začal hodně brzo a opravdu krutým způsobem, byl bitý, a proto si s sebou nesl psychická i fyzická traumata. Když u nás postupem času získal víc důvěry v lidské plémě a zjistil, že u nás se bát nemusí, že ho nikdo nebude bít ani honit, zklidnil se, ale v hlavě mu zůstal zakódovaný vzorec, že pokud se při práci s člověkem necítí dobře, ba že se cítí i ohrožen na životě (zvlášť pokud byl i týraný), pokusí se z této situace utéct. Silný pud sebezáchovy velí k silném útěku pryč. Umí výborně ten trik, kdy se přes krk otočí a jde. Nějaké zkoušení prostoupení plece, ohnutí, ustoupení zádi, zacouvání a snižování hlavy, nebo vytvoření bloku je absolutně neúčinné. Toto chování má základ v hluboce zakořeněném strachu a naučené potřebě „bojovat o život“ a o kontrolu.

 

No a problém je na světě. A že jde opravdu o velký problém, to mi dá za pravdu ten, kdo řeší něco obdobného.

Když nám v tomto směru přestala fungovat práce s tlakem, začala jsem se zajímat o metodu pozitivního posilování a najednou věci začaly do sebe krásně zapadat, na otázky nacházím odpovědi a začínáme pracovat na řešení nepříjemných situací.

Než se ale člověk pustí do tréninku, musí mít opravdu výborné znalosti etologie, konejšivých signálů, musí umět „číst“ koně.

Jak to tedy je s těmi jeho strachy…

  • Strach.., boj o život…a s tím spojený útěk

Koně prioritně řeší zejména kontrolu prostředí – teprve až pak je pro ně otázkou motivace. Samozřejmě, že je motivace také důležitá, tu právě takový kůň mít musí, potřebuje vždy vědět, co z toho bude mít, když se bude snažit.

Tak asi největší strach, strach z veterináře – koně opravdu bojují o život, o ztracenou kontrolu nad tím, co se s nimi děje. Pro koně je veterinář osoba, která mu bezdůvodně ubližuje a neví, jak moc to bude bolet a jak dlouho to bude trvat. Je jednodušší zabojovat a osvobodit se. A to je ten důvod, proč se koně při veterinárním úkonu vytrhávají, plaší, zlobí, staví na zadní – oni ze svého pohledu opravdu „bojují o život“ – o ztracenou kontrolu nad tím, co se s nimi děje. Co tedy s tím…Nejde všechno hned…Pozitivní posilování je naučený způsob komunikace ve smyslu – prosím vydrž to, protože mě tím potěšíš. Není to cpaní koně odměnami. Zkuste koni při injekci nebo desinfekci dávat pamlsky, velmi rychle Vám vysvětlí, kam si tu mrkev máte strčit.. 🙂 A co je zcela nejdůležitější, protože je to oboustranná komunikace, kůň má možnost říct STOP – „já už to nezvládám, já už nemůžu, potřebuju pauzu“ a my to musíme respektovat! Když kůň ví, že si to „může zastavit“, přestane mít tu potřebu a vydrží mnohem více bolesti, než kdyby jsme mu tuhle možnost volby nedali. Samozřejmě, musíme koni dát i důvod, proč to vlastně má vydržet, ale největší problém často bývá právě to „stop.“

Když s koněm „komunikujeme“, dá se jim vše vysvětlit, a oni pak vydrží dobrovolně opravdu hodně.

Více o pozitivním posilování najdete na kurzech, v článcích a videích od fundovaných trenérů.

 

  • Strach z neznáma

V první řadě jsem se musela naučit dobře rozpoznat signály, které koník vysílal: pošvihávání ocasem, zrychlený dech (rozšířené nozdry), vysoká hlavy, zatnuté svaly kolem huby, výrazně vyrýsované kosti v obličejové části hlavy, vrásky kolem očí, „ztuhlé“ pohyby, nebo celé zatnuté tělo při vysoké hlavě, nastražených uších a upřeném pohledu, frkání, upřený pohled nějakým směrem (tam je většinou to, co je problém). ferda4Pokud takové signály dokážu rozpoznat, mám čas koníka ze situace vyvést (někdy i doslova odvést pryč) a tím se úplně vyhnout snaze utéct z vodítka. Díky tomu, že kůň zjistí, že naslouchám tomu, co říká (jaké signály vysílá), začne postupně přibývat i jeho sebevědomí a tím i schopnost zvládnout složitější situace.

 

  • Strach z nepochopení toho, co po něm chci

Zde se vyplatí pracovat opravdu po malých částech, práci rozfázovat na mikročásti a krátkou dobu – pět minut a stačí.  Předcházíme tak situaci, kterou neumí koník řešit najednou.

 

 

  • Naučený útěk, aneb, když se koni něco nechce

Bohužel toto naučené chování je velice snadné opakovat i v neohrožujících situacích – jako když se koni nechce do hengru, odejít od koní a podobně. Protože ono to funguje. Ale počátek je vždycky v konfliktu, kdy ten kůň nevěděl kudy kam a musel si svoje „bezpečí“ vybojovat. Problém bývá to, že my lidé ignorujeme signály koní a oni si pak odvykají s námi mluvit a komunikovat jemně a přitvrzují.

Příklad z našeho života je nástup do přepravníku (zná ho, ale nechce se mu nastoupit), ale i plavení… Jdeme do vody. „Jo, to mám rád, pořádně si zahrabu a celou tě zmáčím….tak jo, jdu si i zaplavat…Hotovo, bylo to prima, ale už chci ven, už mě to tu nebaví. Co po mně ještě chceš, vážně už tu nechci být, prostě mě to tu neba, stačilo to..“ Výsledek je kůň valící z potoka, za sebou vláčí zmáčeného pánečka, který ryje nosem ropu. Jako řešení jsem musela dokázat odhadnut dobu a signály od koně, kdy už mu to stačilo a vyjít s ním z vody včas a v klidu.

 

 

  • Útěk podmíněný tím, že mu práce nedává smysl.

Zde bych znovu vyzdvihla význam primitivního plemene…totiž hucul, když něco dělá, musí mu to dávat smysl. Jeho základní silný pud je přežít. Být se stádem a mít co žrát. Takže pro žádné – mnou vymyšlené hlouposti většinou nemá moc pochopení. Jednou jsem si usmyslela, že při procházce na vodítku si trochu pocvičíme něco na louce. Třeba vyslání na kruh. „Tak jo, jdu…to mám jako kolikrát chodit dokola??? A proč vlastně mám chodit dokola???“ A chod na kruhu se rázem změnil v odchod pryč, zpět domů. S dlaní spálenou od vodítka jsem stála s otevřenou pusou a viděla jen jeho zadek, jak mizí v dáli…

Poučení: děláme věci s větším smyslem, více ho motivuji a častěji odměňuji. Při procházkování si hrajeme v lese, obcházíme stromy, kličkujeme, vysílám ho přes potok, přes kládu.  Pokud po něm chci ono vyslání na kruh na louce, postupuji pouze po čtvrt kolech a přivolám ho k sobě a pochválím ho (rozfázování práce ).

ferda 1

 

 

 

 

Když koním navrátíme možnost mluvit, nebudou muset používat boj..útěk.

 

 

Autor, foto: Lenka Kavková, Eva Veselá