Jak jsme léčili biorezonancí

Vždycky jsem věděla, že o ní jednou napíšu. Jen bych nehádala, že to poprvé bude zrovna ve spojitosti se zdravotním stavem. Mluvím o Haydée, o mém životním koni, příteli, učiteli. O arabské klisně, za kterou bych dýchala, a málem se tak loni na podzim i stalo. Celý příběh vnímám jako zázrak a navzdory tomu, že se vystavuji riziku veřejného propírání a diagnostikování, protože od monitoru je každý vševědoucí, jsem se rozhodla veřejně podělit. Když náš příběh totiž občas vyprávím a dojdu k jeho závěru, mnohým se oči buď lesknou nebo jiskří nadějí. Roste počet majitelů, kteří jsou nakloněni alternativám. Kteří rádi přemýšlejí o věcech celostně a hledají důvody. Roste i počet případů, kde klasická léčba nezabírá a lidé jsou ochotni zkoušet. Tak právě proto dnešní vyprávění, jak nám pomohla biorezonance.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe..

Roky všichni kolem řeší kašel. Koně kašlou, chrchlí, nudlí, lidé dělají čajíčky, kupují sirupy, zvou veterináře, píchají kortikoidy, dekují, nejspíš se i modlí a vzývají Boha. Jen já jsem vždycky byla na koni, protože mám koně venku a těch se to netýká, nedusí se prachem slámy, pilin, čpavku a nekvalitního povrchu haly, když žádnou nemáme. Taky jsem si vždycky říkala, že na kašel se neumírá a celkově jsem ho měla na úplně jiné koleji než problémy trávicího traktu nebo pohybového ústrojí. A pak, když jsme to nejmíň čekaly, to dostihlo i nás.

Bylo to loni, když jsme po tříleté pauze od vrcholového sportu (absolvování distančního závodu na 160km), ve které se povedlo zabřeznout, porodit, zregenerovat a v mnoha směrech se dovzdělat, opět začaly trénovat. S příchodem jara to byla taková samozřejmost, že v létě vyrazíme do oblíbeného Německa pokochat se krajinou a poprat se s nástrahami tratě. Haydée navázala stylem, jako by žádná pauza nebyla, takže trénink nebylo třeba přehánět a prostě jsme si běhaly pro radost, s chutí, nepřestávajíc se mučit i na jízdárně, prací ze země, prací nad kavaletami apod. Konečně, po letech, jsem měla pocit opravdu všestranně vzdělaného koně připraveného vyrazit jak na 120km dlouhou trať, tak na drezurní obdélník nebo working equitation, tak, jak jsem si vždycky přála a v jednom dlouhém vytrvalostním koloběhu nikdy nedocílila.

Jedny červnové závody pořadatelé zrušili, ale nic se nedělo- odložily jsme naše plány na konec srpna, alespoň prvně zkusíme dvoudenní závod (67+40km). Čas běžel jako voda a v úterý před pátečním odjezdem jsme vyrazily na poslední vyjížďku s cílem provětrat plíce. To se ovšem povedlo, jako nikdy předtím. Jen co jsem se po vykrokování vyhoupla do sedla, začala kobyla kašlat. Občas se stane, že vdechne mouchu, takže jsme pokračovaly dál. Že něco zásadního není v pořádku jsem poznala při prvním klusu. Kůň se dusil. Z běžně příjemně napnutých otěží se staly otěže prověšené a Haydée absolutně neměla chuť jít kupředu. Nevěřícně jsem slezla, povolila podbřišník a se slzami v očích pozorovala, jak se dusí a vzdouvá se jí břicho. Hodnoty Polaru byly i v zastavení na hodnotách svižného klusu, přitom jsme ujely necelých pět set metrů, z toho čtyři sta krokem. Nechápala jsem, co se děje, ale bylo mi úzko, jako dlouho ne. S veterinářkou na telefonu jsme se doplahočily domů, s příkazem zkusit ji na lonži na jízdárně prohnat, jestli nevykašle nějaké cizí těleso. To se však nestalo- šla opět jako vyměněná, klus i cval s chutí a bez jediného ztíženého nádechu či výdechu, opravdu schizofrenní průběh odpoledne.

V dalších dnech jsem nepozorovala nic divného, jen občasné zakašlání. Běžně si zakazuji věci  moc řešit, ale tentokrát to byla záhada i pro mě. Přes mnoho konzultací (podráždění alergenem/ cizí těleso/ oslabená imunita/ pyly, sucho..) jsem se rozhodla i tyto závody zrušit, a začala testovat raději doma. Pozvala jsem si veterinářku na poslech (bez nálezu) a udělaly jsme kompletní rozbory krve. Vyšlo vše v normách, žádná známka zánětu.

V následujících dvou měsících jsem měla každý den jiného koně. Jednou náročná vyjížďka s velkým převýšením a vyšším tempem bez jediné známky problému, jindy krokovka podél řeky s několika odkašláními. Kašel se však pomalu, ale jistě stával naším společníkem, přestože jsem nebyla schopná vypozorovat souvislost s prostředím, se zátěží, počasím, výstrojí, zkrátka s ničím. Zbytek stáda nic podobného nejevil. Žádné změny v managementu nenastaly, taktéž žádný stres. Nedávalo to smysl a vždy, když jsem zvedla telefon s cílem zavolat veterináře, byl jako mávnutím proutku týden absolutní klid- přišla bych si jako blázen. Učinila jsem některá opatření pro klid duše- začali jsme přenášet a protřepávat, tudíž více zbavovat prachu a kropit seno. Začala jsem vařit bylinky o něco dříve, než dělám každoročně na podzim a zimu.

Začátkem listopadu kašlání gradovalo a já už nevydržela, zadekovala a volala veterináře. Jiného, než dosud, abych měla víc názorů a víc alternativ. Nejsem typickým řešičem, co hledá rady po internetu, ale ohledně kašle a dušnosti jsem se dočetla ledacos. A dostala se i k informacím o biorezonanci, o které jsem dosud nic netušila. Zkušenostmi jí majitelé koní doporučovali jako neinvazivní metodu nejen při dýchacích problémech. Zaujalo mne to. Schválila jsem i vzdálenější termín veterinářovy kontroly, protože disponuje endoskopem i biorezonancí a já byla nakloněná opravdové diagnostice, ať tedy konečně víme, co to má znamenat. Tři dny před příjezdem doktorky se situace ze dne na den zhoršila o dost. Mám koně pod okny, slyším je v noci z ložnice. A tyto tři dny byly opravdu dlouhé a noci bezesné, protože Haydée jen stála a kašlala, s hlavou sníženou k zemi. Její jiskra, všudypřítomná nenažranost a dobrá kontaktní nálada byly fuč. Tak, to mám za to. Řeším kašel, jako všichni ostatní a ne ledajaký, verdikt bude dušnost. Zařadíme se na seznam držitelů této nové epidemie. Byla jsem si téměř jistá, i když zcela zaskočená, jak rychle a z čeho!? A pohled na trápící se zvíře mě plnil zoufalstvím, odpočítávala jsem vteřiny.

Tohle má pomoci?

Možná patříte do velké většiny lidí, kteří slovo biorezonance v životě neslyšeli a netuší, o co jde. I to je důvod, proč jsem přes váhání dospěla k názoru sepsat dnešní článek, protože ať už si uděláte názor jakýkoli, rozhodně není špatné o této alternativní léčbě vědět. A také proto, že  málokdo má detektivní sklony jako já, aby vypátral a dopídil se pravdy, že může pomáhat i koním, a to už i v Čechách. Jedná se o přístroj fungující na bázi kvantové fyziky a elektromagnetismu. Na koně působí prostřednictvím vibrací, kterými stimuluje samoléčebnou sílu těla. Fyzika, elektrotechnika a podobné vědy jsou mi celý život velmi vzdálené. Nerada bych se tu pouštěla do vysvětlování něčeho, čemu popravdě sama zcela nerozumím- zjednodušeně lze terapii pochopit tak, že přístroj vnímá vlny vysílané koněm, přičemž zdravý kůň vysílá jiné frekvence, než nemocný. Biorezonance pak prostřednictvím elektrod umístěných po těle pomáhá navrátit rovnováhu formou pozměněných vibrací, které vysílá zpět. Tolik teorie načerpaná internetem. Vlastní zkušenost jsem dosud neměla, snad jen člen rodiny kdysi díky biorezonanci přestal kouřit, což je asi nejčastější využití tohoto přístroje v lidské sféře.

Konečně tedy přijela doktorka a poslechla si náš dlouhý příběh plný otazníků i plíce samotné. Konstatovala změny v plicní tkáni, i když diagnóza dušnost přímo nezazněla. Chtěla jsem endoskopii, vnitřně jsem se stále přikláněla k teorii, že je někde v dýchacích cestách něco zapíchlého. „Já vím, co tam uvidím- hlen. Endoskopie je zbytečná, maximálně udělat bronchoalveolární laváž, na tu vybavení nemám. Zkusila bych tu biorezonanci, mělo by to pomoct. Plus dáme pár léků, vypíšu vám potom, jaké a kolik.“ Přišla jsem si v tu chvíli jako ovce, poslušný pacient zdravotnického zařízení, ve skrytu duše vlastně spokojená, že nebudeme hned píchat kortikoidy nebo přispávat na endoskop, a kývla na to.

Dovezly jsme do stodoly několik nerezových krabic a natáhly prodlužovačku. Haydée se postavila doprostřed a položilo se na ní několik bílých různě velikých elektrod. Na záda, zepředu na prsa, z boku zhruba na úroveň plic.biorezonance Daly jsme pryč mobily a udělaly si horký čaj. Pak se přístroj Bicom zapnul a na řadu přišla „virgule“ (odborným názvem biotenzor). Dosud celkem fajn, ale mávání tímto proutkem s kolečkem na konci tomu dodalo šmrnc šarlatánství. Nevěděla jsem, jestli se začít křečovitě smát nebo brečet. Když navíc doktorka viděla můj výraz, smála se, že takhle reagují úplně všichni. Pak přišly na řadu moje dotazy. Dozvěděla jsem se, že v první fázi přístroj koně diagnostikuje. Doktorka zapisovala na papír diagnózy a čísla, zatímco Haydée v klidu stála. Seznam obsahoval pojmy jako astma, bronchitida, chronická bronchitida, dušnost, jizvy, streptokoky. Hodina byla pryč a my v mrazu už necítily končetiny. Byly jsme ale teprve v polovině. V té druhé potom přístroj posílal do těla zpět ty správné vibrační vlny, tu hlavní podstatu naší pomoci. A virgule pomáhala určit, kdy to tělu stačí (směr pohybu nahoru dolů) a kdy s terapií ještě pokračovat (směr ze strany na stranu).

Věřte-Nevěřte

Bylo to jak v tom seriálu. Přes dvě hodiny jsme mrzly u tohoto procesu, zatímco kůň stál, chvíli spal, chvíli zíval, chvílemi nervózně přešlapoval na místě. Na každý z těch vysílaných programů reagoval jinak. Na konci terapeutických vysílání jsme do přístroje daly plánovaná léčiva- ACC, řadu homeopatik, na zkoušku i kortikoidy. A pomocí virgule se opět určilo, co podáme a co ne. Po sundání elektrod jsme tak píchly do svalu, žíly i podkoží (všude jiná délka působení) zvolené homeopatika a z chemie dostaly sirup k přidávání do krmení. Do hřívy jsem umístila čip z Bicomu, na který se po celou délku terapie zapisovaly data a má prodloužit účinnost (držet informaci) po dobu cca 14 dní. Pomyslela jsem si, že ještě alobal na ocas a mohly bychom pozvat režiséry na natáčení druhého „Znamení“. Doktorka odjela a já snad začala věřit v zázrak. Možná i to pomohlo, ale tu noc, a vlastně celý týden po této akci, se Haydée opět chovala jako zdravý kůň, zakašlání bylo pár a kašel byl mělký, suchý a nenáročný, dá-li se to tak popsat.

Další terapie po týdnu. Jakmile se ve vratech objevilo veterinářky auto, kobyla klusala do stodoly a bez ohlávky čekala na stejném místě s výrazem „pojďme na to, je to vážně pecka, holky“. I já už byla na jiné vlně a nepřipadala si jako blázen, neměla jsem špatný pocit, že je to risk. Věděla jsem, že léčíme. Neinvazivně, zvláštně, ale že to funguje. Jen jsem při tom druhém sezení zjistila, že vůbec nechápu jak, neboť došlo k opětovnému zhoršení. Spíše než že funguje jsem pozměnila definici na to, že přístroj opravdu „pracuje“. Už při stání na elektrodách Haydée několikrát zakašlala, seznam diagnóz byl jednou tak dlouhý než poprvé, takže i následné terapeutické vlnění. Vedle s kašlem souvisejícími diagnózami se objevilo například vazivo, páteř, následky očkování, látková výměna. Nový čip do hřívy a třetí návštěva již nejistá, jen když bude potřeba. A to tedy byla. Zhoršení bylo markantní, kašlání se opět zhoršovalo a mě už přepadaly stavy bezmoci, přestože tento průběh byl připodobňován ke stejnému zhoršení, ke kterému může dojít např. při homeopatické léčbě.

Naštěstí tentokrát přijela pomoc docela rychle, takže třetí terapii jsme absolvovaly přesně měsíc od té první. Byla jsem zklamaná a ne úplně věřila, že to vyřeší náš problém definitivně, což jsem si ve skutečnosti přála. Ale doktorka na tom stále trvala spíš než na čemkoli jiném, takže jsme do třetice všeho dobrého vytrvaly. A od té doby, je to teď dva měsíce, už zase skáčeme přes kaluže. Nezakašlala snad jedinkrát, poslech čistý. Fungujeme jako dřív, kopce cvalem, hodiny shromáždění na jízdárně. Čip má v hřívě doteď, přestože už nemůže mít sebemenší vliv. Stávám se pověrčivou. Zajímavé také bylo, co za diagnózy tehdy vyplynulo. Veterinářka na mě nechápavě hleděla, že vyšly kopyta a zuby. Bylo to jen ke zpětnému získání mojí důvěry. Aniž bych o tom komukoli mimo rodinu říkala, při poslední návštěvě kováři konstatovali malý problém, který jsme nikdy předtím neřešili. A zuby, ty mi leží v žaludku už dlouho, protože se marně snažím dohnat zubaře po dvou letech na kontrolu a tuším, že bude co upravovat.

Ne, nejsem takový optimista, abych byla přesvědčená o doživotním uzdravení. Stojím nohama na zemi a skoro počítám, že v budoucnu ještě budeme ledacos řešit. Přestože jsme v tomto příběhu nenašli pravou příčinu, podařilo se odstranit následky, ne něco překrýt a utlumit chemií. Pomohlo nám alternativní řešení, čas, trpělivost, a jsem moc ráda, že propříště vím, kde začnu. Vím, že je určitě těžké představovat si něco takového na základě článku, kde je téměř nemožné popsat přesně zdravotní stavy a pocity, detailní chování koně i náš vztah, stejně jako mnoho možných okolností. Jen jsem chtěla dát naději těm, kteří to ocení. Chtěla jsem, aby mělo více koní šanci na pomoc srovnatelnou jako v zemích na západ od našich hranic. Na dnešní době je hezké to, že všichni máme možnost volby. A že řady možností se stále rozšiřují, jen se o mnohých málo mluví a málo ví. Začínáme se více zamýšlet nejen nad zdravím obecně, alternativní medicína nabývá na oblibě, i když mnohde jsou s tím spojené vášnivé diskuze, kde se není snadné (nebo vůbec možné?) dopídit pravdy. Každý tvor je individualita, co pomůže jednomu, na druhého vliv mít nemusí. S Haydée přejeme jen zdraví, koním i Vám.

 

Autor, foto: Tereza Kucharská

http://www.haydee.cz/