Josefína Rašilovová a její koně

Povídání s Josefínou Rašilovovou o koních, o jezdeckém sportu a jak jí koně ovlivnili život.

  • Josefíno, kolik vlastně máte koníků a jak s nimi pracujete?

Momentálně máme ve stáji koní celkem devět. Je to zatím největší stádo v historii naší malé stáje. Vlastní koně máme nyní čtyři a dva tak nějak plně adoptujeme. Můj osobní partner je Quarter Horse valach Sunny alias Kuřátek, mým životním učitelem je můj poník Drak, nejspíš kříženec hucula a shetlandského ponyho… ale kdo ví? Třetím koněm, se kterým pracuji, je mladý šestiletý valach kříženec appaloosy a českého teplokrevníka – Azték. Dále máme ve stáji tři „čétéčka“, jednoho mini appaloosáka a dva „téměřkoně“, nejasných původů.

Moje práce s koňmi prochází změnami. Snažím se neustále se učit a neuzavřít se v názorech a tréninkových praktikách, i když někdy bych to nejraději udělala, abych mohla konečně přestat přemýšlet… Moje maminka mě přivedla k něčemu, čemu se říká přirozená komunikace, když mi bylo devět let. Tenkrát zápasila se svým valachem na udidle, kůň měl po každé jízdě krvavý jazyk, byl zpocený a oči mu lezly z důlků. Po pár měsících s ním moje máma tryskala na loukách na provazovce a Meky se konečně nechal zastavit jen na slovo a oči měl klidné.

Prošla jsem a stále si procházím fází, kdy jsou pro mě důležitá závodní kolbiště. Několik let jsem se intenzivně věnovala westernovému sportu. Se svým valachem Gofim, který mi bohužel zemřel na začátku loňského roku, jsem trénovala i pro mistrovství Evropy… Umím si nasadit šporny a umím po koni chtít práci na páce a čím déle to dělám, tím častěji se sama sebe ptám, jestli mi to dává smysl. Jestli to dává smysl tomu koni? josiNikdy jsem ale nechtěla mít vygumovaného a zlomeného koně…  Kůň není stroj ani sportovní náčiní, je to parťák. A možná proto, že to mám takhle nastavené, jsem o svého sportovního partnera přišla. Nedokázala jsem ho připravit o společnost stáda a pastvinu, chtěla jsem, aby mohl běžet a myslet jak chce…To neslo všechna rizika spojená s pastevně chovanými koňmi. Jednou večer se stádo vracelo ke stáji na večeři a Gofi upadl a už se nedokázal postavit… Možná měl stát v malém boxe se zavřeným oknem a čekat na další trénink… Nebo jsem já měla dělat úplně jiný sport, třeba tenis nebo fotbal, kdy se náčiní uloží a vytáhne, až když je třeba.

Díky smrti Gofiho jsem se vrátila na začátek.

Sunny, ač je to velmi hodný kůň, závodní kolbiště nenávidí… Vrátila jsem se víc k práci ze země, víc přemýšlím o tom, co je důležité pro mě a co pro koně. Koně jsou a byli pro mě především vždycky přátelé, a když jsem na to začala na opracovišti před závodem zapomínat nebo jsem se vztekala za špatně zajetou úlohu, tak mi maminka připomínala proč s koňmi jsem a proč to všechno dělám…

Takže abych to řekla nějak jednoduše. Moji koně jsou tlustí, chodí na vyjížďky, občas je potrápím na jízdárně. Někdy jdeme na sousední kopec, já se koukám po krajině, házím psům klacek a Sunny se pase a je nám všem dobře. Takový režim se snažím dát každému koni, ať už je to kámoš na vyjížďky nebo sportovní partner.

  • Trénujete pod vedením nějakého trenéra?

Co se týče trenérů, tak v mé dosavadní jezdecké kariéře figuruje podstatě jen několik lidí. Westernové začátky jsem zažila s Lenkou Némovou starší, díky ní jsem byla na prvních závodech a ona mě seznámila snad se všemi z westernového světa. Jsem vděčná jí i její klisně Monkey (Miss Easygoing). Dále jsem trénovala s Ilkou Machalíkovou a Tomášem Martínkem, účastnila jsem se kurzů s Chuckem Klipfelem. Momentálně se snažím si od každého trenéra vzít maximum toho, co mi přijde správné. Když mě a mému koni něco nesedne nebo to nefunguje (nebo mi přijde, že to nefunguje), snažím se hledat jinou cestu… ,ale taky to tak nebylo vždycky. Co se závodů týče, tak jsem specializovala především na reining, mou milovanou královskou disciplínu. Ale zajela jsem i některé all around disciplíny.

  • Co Vám koně dali do života?

Koně mi dali smysl. Dávají mi ho stále… a doufám, že i nadále budou. Kvůli koním jsem se stěhovala z města na venkov a teď, když jsem se kvůli škole musela zase do města vrátit, svádím každý den boj sama se sebou nevzdat jedno nebo druhé. Když jednou začnete s koňmi naplno, jste s nimi každý den, snažíte se je pochopit a něčeho s nimi dosáhnout, jen těžko se potom sedí v lavici a skládají zkoušky desítky kilometrů od stáje… Život bez koní, bez mých koní, si nedokážu představit. Dráček mi jako dítěti dal velké lekce, naučil mě nevzdat se i se sedřenýma rukama. Sunny mě naučil, že nejen zlato se třpytí, že přátelství je někdy skryté hluboko a když se pošlape, trvá dlouho ho zase spravit. Azték mě naučil, že všichni můžeme být bezstarostní a že dospívání je jenom na nás, jak si ho kdo prožijeme. Bacon alias Lady mi ukázala jak chutná úspěch a výhra. Gofi mě naučil trpělivosti a pokoře, protože vždycky chceme víc než máme, naučil mě počkat si na správnou chvíli a dočkat se… jeho odchod mě naučil, že nikdy nic není tak, jak se zdá. Každý kůň v mém životě mě něco naučil, něco mi dal i vzal, jsou to životní lekce, za které jim děkuji. A díky mým rodičům, protože bez těch bych nikdy koně nemohla mít.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně krásných chvil strávených s Vašimi koňmi. 🙂

 

Autor: Josefína Rašilovová

Foto: archiv autorky – foto Eivlis