Kůň, který si mě vybral…

Od mala jsem měla jediný sen: aby mě kůň měl rád. Zasněně jsem koukala na Zaříkávače koní… Netušila jsem, jak toho docílit, ale byla jsem rozhodnutá na to jednou přijít. Doufala jsem, že jednou budu mít svého koně. jednaAle že v tom bude „osud“, nechtěla jsem jen prohlédnout inzeráty a nějakého vybrat… Prošla jsem několik stájí, až zůstala v jedné, ve které mi přístup ke koním vyhovoval. Navíc jsem se starala o kobylku, se kterou jsme byly parťačky. A ta mi splnila přání – že mě kůň měl rád.

Už jsem vlastního koně ani neplánovala, byla jsem spokojená s tím, jak to bylo. Jenže to by se nesměla objevit jedna malá, rezavá, 15ti letá, zklamaná kobylka Aňa… Objevila se ve stáji jako takový „nechtěný kus“. Její majitel se ji snažil dlouho prodat, ale kupec vždy ještě rád odjel a tak ji daroval. Kobylka se tak bála lidí, že se nenechala ani chytit. dvaMěla jsem krátce po maturitě, prázdniny a tak jsem se vydala ke koním. Šla jsem z vlaku kolem výběhů, když jsem se zastavila a sledovala jeden z pokusů o lapení toho šíleného zvířete, které jen nervózně běhalo kolem a kvičelo. Najednou se zastavila, podívala se směrem ke mně a pomalu se rozešla. Přišla až k ohradníku a jen mě pozorovala. Šla jsem do šatny pro vodítko a kousek chleba. Opatrně jsem se ke kobylce přiblížila, podala jí kousek pečiva, přicvakla karabinu a pohladila ji po krku. Nic… Stála, ani nezakvičela. Ještě ten den jsme se šly kousek projít- i když vedla hlavně ona mě… To stvoření má v kohoutku 140 cm, šla jsem zapřená celou vahou za ohlávku a ona mně vláčela jak hadrovou panenku. Od té doby jsem s ní pracovala já a zjistila jsem, že takového koně jsem ještě nikdy nepoznala. Netuším, jak z ní lidé dokázali něco takového vytvořit. Nebylo snad nic, s čím by neměla problém. Od toho, že hlazení brala spíše jako nutné zlo, nenechala si sahat na hlavu a na uši, nedokázala stát na místě, na tlak nereagovala vůbec nebo neadekvátně, přes paniku z biče, z mužů, z rašple – první strouhání dopadlo tak, že kovář stál za rohem a volal na mě, co mám dělat, abychom jí vůbec ta její přerostlá kopyta orašplovali). V boxe vyšilovala, nedokázala stát na místě.tři Navíc neuměla jít pod sedlem ani krokem, hlavu vyvrácenou a letěla. Z míry ji vyvedlo cokoli nového – i hloupá deka nebo čabraka. A aby toho nebylo málo, byla asociální (buď se koní úplně stranila nebo se zase na nějakého moc fixovala), na všechno kvičela a jak nebylo cokoli po jejím, vztekala se tak, že kopyta lítala vzduchem…

Postupně jsme se snažily různé problémy řešit a fungovat alespoň trochu normálně. Jenže prázdniny končily a já musela udělat to velké rozhodnutí: jestli ji koupit nebo ji nechat prodat někam pryč. Kdybych pokračovala ve studiu, rodiče by mi koně platit nemohli. A proto jsem se rozhodla najít si práci a udělat to velké rozhodnutí. A tak jsem si pořídila koně, se kterým nebylo snadné vůbec nic a kterého by se většina lidí ráda zbavila. Z jakéhokoli drobného úspěchu jsem měla neskutečnou radost. pětPostupovaly jsme pomalu, kolikrát jsem brečela, že na to nemám a že jsem se rozhodla špatně. Ale vždycky jsem se zvedla šla dál, zkusila to znovu. Musela jsem se naučil naproto dokonale časovat a odhadnout adekvátní tlak, který jsem použila, protože jakmile jsem ho jen o trošku překročila, jakoby to udělalo „cvak” a ona se vrátila do minulosti. Ale vše se v dobré obrátilo. Trávily jsme spolu čas a postupně se sehrály. Já zjišťovala, jak zajímavý kůň to je. Dala mi (a neustále dává) lekce, kterými si mě neskutečně vyškolila a školí. Třeba takový kopanec do břicha- ale vždy jsem si uvědomila, jaká chyba to způsobila.

Začala mi věřit, byla ochotná pro mě něco udělat. Ale hranice se posouvala pomalu. Dlouho jsem pro ni byla důležitá jen mimo výběh. Jakmile měla kamarádku vedle sebe, nezajímala jsem ji. A pak za mnou i sama přišla… Pamatuju, když ke mě ve výběhu poprvé přicválala. Smála jsem se jako blázen, se slzami v očích. Každého pokroku jsem si vážila trojnásob, jako by to bylo u „normálního” koně. Také s ní všechno trvalo déle, než s jakýmkoli jiným koněm. Jednou se na ranč přijel podívat i její bývalý majitel. Přišli jsme k výběhu, já šla za Kvíčalkou a on jen tak stál a koukal. A najednou trochu nevěřícně říká: „ona se Vás nebojí…” Kvíčalka (jak se jí začalo říkat) je opravdu výjimečný kůň. Nikdy jsem takového nepoznala. Byla zklamaná, znechucená nepochopením lidí. Když jsem ji uviděla poprvé, měla v očích smutný, ale i vzdorovitý výraz. Ale nikdy se nepřestala rvát. Nikdy za sebe nepřestala bojovat. A za to jsem jí neskutečně vděčná. Našla opět sebevědomí, pochopení, lásku, naději, že všichni lidé nejsou zlí. Je to velmi zajímavá osobnost- hrdá, tvrdohlavá, ale také velmi ochotná. Ale musíte jí za to stát. Má velké srdce, je zvědavá, ale i ješitná, potřebuje ujišťovat, že ona je ta nejskvělejší, nejšikovnější… Je prostě svá. Nejde ji jen tak popsat. Máme mezi sebou pouto, o kterém jsem vždy snila. Jedna druhou dokonale známe, víme o sobě všechno. další 1Přijdu na pastvinu a ani nestihnu zavolat a ona už míří ke mně a nehne se ode mě, dokud nejdeme něco dělat. Nebo si tam jen tak sednu, ona si ke mně stoupne a odpočívá. Začala zase věřit lidem, ale jen do určité míry, neustále je opatrná. Můžu na ni posadit začátečníka nebo dítě a nic neudělá, protože ví, že jsem tam a dbám na to, aby jí nikdo neublížil. A protože si to přeji.

Jsou situace, kdy si obě tvrdohlavě stojíme na svém, ale vždycky se domluvíme. Ona ví, že za své názory už nemusí bojovat, protože si je někdo rád poslechne. Z jejího nešťastného výrazu se stal pohled plný sebevědomí, zvědavosti a ochoty. Naučila mne tolik, co žádný kůň před ní. Ale co víc, udělala ze mě mnohem lepšího člověka. Jsem jí neskutečně vděčná za to, že mi dala šanci. Život ji naučil, že se může spoléhat jedině na sebe, že lidé jsou zlí tvorové, kteří ubližují. Ale zkusila to. Přijala mě. další 2Její přátelství je pro mě velký dar. A děkuji, že byla ochotná se kvůli mně tak moc změnit. Navždy mi změnila život a splnila jeden obrovský sen. To nejen já ji zachránila, i ona zachránila mě.

 

 

 

 

Autor: Gabriela Šafaříková

FB stránka https://www.facebook.com/Horse-man-friendship-562120217274396/?fref=ts

Foto: Gabriela Šafaříková, Tomáš Svoboda