Kurz s Oldou Novákem

Cenné poznatky z kurzu s Oldou Novákem sepsala Anet Walczaková. Jde o konkrétní zkušenost, ke každému koni i jezdci je třeba přistupovat individuálně. Přesto by tato zkušenost mohla být inspirací pro další dvojice a možná, že spousta z nás si v tom najde právě to, co zrovna potřebuje. Děkujeme Anet, že tak dobře uchopila své poznatky a předává je dál.

      Začnu asi stejně jako Olda – teoretickou částí. Kurz byl zaměřen na bezkonfliktní ježdění podle principu přirozené komunikace koní. První a docela zásadní informace… Drtivá většina z nás má s koněm konflikt (nejen) při ježdění. Důvodem je fakt, že zkrátka a jednoduše nerozumíme signálům, kterými nám koně dávají vědět, že se jim něco nelíbí, něco dělat nechtějí (a mají k tomu vždy pádný důvod), anebo mají strach. Myslíme si, že vzdorují, protože jsou to umíněné palice a prostě se nechtějí poddávat. A tady je hned první problém. Koně se nám nemají poddávat, poddává se otrok svému pánu, ale ne parťák parťákovi. Parťáci drží spolu, dělají věci, které vyhovují (nebo alespoň nevadí) nikomu a případně hledají kompromisy.

Jezdectví obecně je vnímáno nějak divně a pokřiveně – něco jako „zkrocení koně“, nebo „ježdění NA koni“. Díky Oldovi jsem začala koně a jezdectví vnímat jinak. Zaprvé: žádné krocení koní nemá smysl. Je to vždy silnější zvíře a nemůžeme ho přeprat. Fajn, když ho nepřepereme vlastním tělem, přepereme ho hlavou, chachaa, jsme přece LIDÉ a my máme pod čepicí! A tak svým koním narveme všelijaká železa a šňůrky, prostě je omezíme a sebereme jim to nejdůležitější, co mají – svobodu. Tomu se říká zlomení koně. On možná bude „fungovat“, ale jen proto, že mu nic jiného nezbývá. Neví dost dobře, jak daná vychytávka funguje, a jak se s ní vypořádat.

Časem to ale zjistí, na bolest se otupí a my lidé tedy přitvrdíme…Nestačí Ti twister? Dobře, dostaneš pelham. Ne? Tak páka. A takhle to postupuje mnohdy až do opravdových extrémů (já jsem toho skvělým ukázkovým příkladem), kdy se ze zoufalého a nepochopeného koně postupně stává magor, který udělá cokoliv, aby se zbavil jezdce a získal svoji svobodu zpět. Já si tímto prošla, a proto to tady vypisuji a prožívám. Nikomu bych nepřála ty pocity bezmoci, strachu a beznaděje, které jsem měla a občas mívám i teď.anet

Vrátím se zpět a vysvětlím, proč jsem tolik zdůraznila ježdění NA koni. Zdá se mi, že to slovní spojení samo o sobě je dost egoistické, když se nad tím zamyslíme.

Jezdím na koni. A toho koně se to vlastně vůbec netýká, protože on je jenom prostředek pro moje uspokojení – chci si vyvětrat hlavu, relaxovat, bůhví co..

To ale můžeš vzít kolo a jet na kole. Kůň není žádná hračka ani věc, která by nám měla sloužit jako třeba kolo. Což takhle použít ježdění S koněm. To už zní trochu líp vzhledem ke koni. Dáváš mu najevo, že Ti na něm záleží a máš ho rád.

Když dělám něco s někým, tak se to týká obou zúčastněných, a pokud má být ta činnost fér a hezká pro oba, musí se dodržovat určitá, předem domluvená pravidla.

A tady začínají mít lidé také řadu problémů se svýma miláčkama. My si nastavíme pravidla, ale koni je dostatečně nevysvětlíme a nezeptáme se ani, jestli s nimi souhlasí. To není fér. Dovolím si uvést příklad Aničky a jejího prcka Gulíka 🙂 .

Gulík je 2,5 letý valášek, kříženec hucula a appy. Anička jela na kurz s tím, že malý je zvyklý na sedlo a vůbec mu nevadí, takže by se dalo bavit o další před-obsedací práci a následném obsednutí. Jak ale na kurzu zjistila, koník se podsedlovky a natož velkého chrastícího, cinkajícího a vrzajícího sedla bojí. Když ho totiž zkoušela nasedlat v boxu, neměl samozřejmě prostor říct jí to – neměl kam utéct. Proto tu děsivou věc na zádech toleroval. To ale není dobré, kůň ani jezdec se nesmí bát, jeden na druhého to pak přenášejí. třiJamile se kůň začne bát, zapne se pudové chování a zavřou se všechna vrátka k naučeným vzorcům chování, které mu předal člověk. A jelikož je kůň stádové zvíře, řeší krizi útěkem. To pak děsí člověka a brání mu v tom, nechce sedět na koni tryskajícím do neznáma, padat do příkopu a podobné srandy…  A je to pak jako začarovaný kruh. Hlavní zásada je tedy nebát se, případně čelit svému strachu a nedat ho na sobě znát, aby koník nedostal záminku bát se také. Bojí-li se koník něčeho, čeho by se bát nemusel a neměl, znecitlivujeme ho. V případě Aničky a jejího koníka šlo o deku a sedlo, takže se prostě znecitlivovalo na tyto věci. Vezme se deka, ukáže koníkovi. Pak se odpoutá jeho pozornost od deky (například pamlskem) a zaměstná se jeho mysl něčím jiným. Pak můžeme dekou koníka hladit, popleskávat, všelijak s smejkat (s ohledem na koně samozřejmě, neměl by z toho mít trauma 🙂  ), aby si prostě zvykl, že deka není bubák a nic se neděje. Je přitom důležité nedívat se ani na koně, ani na deku. Díváním se totiž vyvíjí tlak a kůň si zákonitě nemůže myslet, že se nic neděje a vše je v pohodě. To platí i při tlaku na koňské tělo. Konkrétně v oblasti podbřišníku si kůň musí zvyknout, že tlak v té oblasti neznamená impuls k „úprkem prk“ nebo uhýbání, bránění se mu apod. Tímto způsobem se koník znecitlivuje na vnější podněty a stává se méně lekavým a bojácným, což chceme. Až po zvládnutí těchto věcí je možno začít pomalu a jistě obsedat.

Tak…přípravu koníka bychom ve velké stručnosti měli (je toho samozřejmě mnohem víc, zmínila jsem jen jednu z x záležitostí kolem přípravy koně)…a co jezdec? I on musí mít jistou průpravu k ježdění, aby koni na zádech nevadil. Základem je umět používat své těžiště. Zkuste si vylézt na barel, nebo na židli a stůjte. Mozek začne vysílat signály – „Jsi vysoko! Je to nebezpečné! Spadneš! Bubububu“ Je třeba ho oklamat a naučit se, že být vysoko není nebezpečně a že se udržím vysoko stejně dobře jako při zemi. K tomu je super trénovat stání na jedné noze na židli, stole, kdekoliv…když už umím stát, můžu skákat, přidat balanční podložku a postupně si „pohyb výš“ ztěžovat. Jezdec prostě MUSÍ oklamat svůj mozek a naučit ho, že výška není nebezpečná. Další level je naučit se dobře padat. Když jsem vysoko, logicky se musím dostat i nějak dolů, no mnohdy ne zrovna dobrovolně, což jistě každý koňák zná, ale i na toto je třeba se připravit. Umět padat je dost důležité a i to se dá naučit. Nápomocny jsou k tomu například bojové sporty. Jak padat? Je třeba rozpoznat, kdy už se opravdu nevydrápu zpátky a rozhodnout se přistát na zemi. V tom okamžiku se snažím sklouzávat po koni až do vzdálenosti cca půl metru nad zem, kdy mi pád nemůže nějak obrovsky ublížit. Já si třeba svůj poslední pád pamatuji tak živě, že ho můžu uvést jako dobrý příklad. Kambíček vyhazoval a vyhazoval, až mě hodil na krk, chytla jsem se ho a přetočila se dolů na spodní část, pak postupně klouzala dolů až jsem hapala na zem, ale výška to byla zanedbatelná a nic se nestalo. Také to chce nebřinknout hlavou o zem, ale skulit se do klubíčka, aby byla hlava ochráněná. Já vím, v té rychlosti se to moc ovlivnit nedá, ale přesně proto se máme učit padat. Pak si to mozek zapíše a uloží do šuplíčku „reflexy“. 🙂 .

Další věc je ovládání rukou. Ruce jezdce musí být zcela nezávislé na zbytku těla, vždyť při chůzi nebo běhu jsou také plně schopné napsat třeba zprávu, nebo provádět jinou činnost, aniž by negativně ovlivňovaly zbytek těla. To samé je nutné zvládat i při jízdě na koni.židle Olda nám dal tip, jak se to naučit. Přivázat si provázky (suplující otěže) třeba k židli (koni)  🙂  , chytnout je a začít skákat. Musíme být schopni skákat, aniž by se otěže hýbaly. Pohyb těla nesmí ovlivnit ruce. A když už jsme u toho skákání, skákejme přes švihadlo. Denně si skočme 100x třeba u televize a udržujme se v kondici. Přece jen i jezdectví je sport a vyžaduje fyzickou kondici. Kdo není schopen ovládat sebe, nemá na koni co pohledávat.

Fajn, prozatím mne nic dalšího teoretického nenapadá, takže se konečně dostávám k tomu, co řekl Olda nám s Kambousem. Hned na počátku říkám, že to není dobré. Kambík je tak zkažený, že ho Olda vyhodnotil jako jednoho z nejhorších případů, které kdy viděl, a to jich viděl dost. Toto NEJ bych raději neměla…  🙁  . A já? Mám co dělat sama se sebou a svou rovnováhou, tudíž koni na zádech opravdu akorát překážím (nehledě na svůj děsný sed) a naučila jsem se manýrům, kterýma Kambíka dostanu do totálního varu a opozice, takže pak není šance s ním normálně pracovat. O co se jedná? V kroku je ještě jakž takž vše ok, protože samu sebe ohlídám, problém nastává v klusu a dál… Jakmile se kůň dá do pohybu (a Kambík to umí velice svižně), ztrácím rovnováhu, a abych nespadla, přimáčknu holeně ke koni (namísto kolen a stehen), čímž se sice „ukotvím“, ale dávám koni neustálou pobídku dopředu. Na to Kambíček reaguje a zrychluje, což já po něm ale nechci a tudíž ho začnu brát za hlavu zpátky. Nastává přesně ten moment, kdy je kůň naprosto šílený a ochotný udělat cokoliv, aby se neustálého tlaku zbavil. Tady odtud pramení naše obrovské jezdecké problémy. Není to přehršel energie, není to chyba koně, je to zase moje chyba. Udělala jsem z něho za ty roky psychicky narušeného koně, kterého by asi těžko někdo vzal na milost a babral se s ním…Ale já ho miluji a ačkoliv mu nevědomky (ještě pořád) ubližuji, snažím se…Opravdu se snažím posunout nás až do toho šťastného cíle, kdy oba budeme pracovat jak máme, splyneme v jedno tělo a budeme fungovat jako jedna bytost se dvěma dušičkama.

Děkuji všem za pomoc. Kurz byl taková facka, že jsem zadržovala pláč…ale zároveň pomocná ruka. „To, jestli kráčíš po dobré cestě, poznáš podle toho, jaké lidi v ní potkáváš…“ Já potkávám úžasné lidi, že nemám nejmenší pochybnosti. Budu pokračovat. Děkuji Oldovi Novákovi, Markétě, Ivaně, Petře..bez Vás bych nedostala tu jedinečnou možnost učit se od Kambíka trpělivosti, pokoře, vytrvalosti, důvěře, překonávání strachu a bezpodmínečné lásce.

 

Ještě jednou děkujeme Anet za sepsání těchto postřehů, věřím, že mnoho z nás se v něčem našlo, že mnohým z nás to pomůže zamyslet se nad cestou s naším koněm. Zamyslet se nad tím, co nám náš kůň sděluje….Neváhejme navštívit nějaký kurz, kde nám pomohou otevřít oči.

Děkujeme Anet také za Vaši sebekritiku a její přijetí, za snahu poučit se z chyb a jít dál a dosahovat cílů, až se Vám nakonec povede to – jak jste sama napsala : splynout se svým koněm a budete si oba užívat mnoho krásných a šťasných chvil  🙂 .

 

Autor: Anet Walczaková

Foto: Jakub Smazal