Máš-li poníka…

… MÁŠ-LI PONÍKA, modli se ! 🙂
Nemůžu si pomoct, v té větičce je vlastně všechno. Co tedy ještě psát? Mám toho v hlavě tolik, tolik vzpomínek…
Zkušeností dobrých, lepších, úsměvných, provinilých,veselých, smutných, poučných,
nezapomenutelných, i těch, co bych nejradši ani sama sobě nepřiznala. Natož o nich psát.
Zase mi ale přijde škoda spoustu těch zážitků nechat zapadnout někam, kde už si s odstupem času ani nevybavím, co přesně se tenkrát událo. A pak se některá z těch situací vynoří tak nějak mimochodem, nikým nezvaná a jsem tady, pamatuješ ? 🙂 Jako by to bylo včera.
První poničku jsme si pořídili jako společníka k valáškovi. Byla to černobílá kobylka sotva 80cm a jako bonus k ní tříměsíční hřebeček s výstižným jménem ke své barvě a podobě – Kaštánek.
Jmenovala se Dolly a nikdo něvěděl, jak je stará a odkud vlastně pochází. Byla to moje první zkušenost s poníky vůbec.
S koňmi jsem přišla do styku už coby 14ti leté pískle v jezdeckém kroužku. Měli jsme tam docela
krátce i oslíka, ale poníky jsem znala jen od kolotočů z kruhové ohrádky kde chodili hodiny v kruhu s dětmi na hřbetech a víc než živé bytosti připomínali vyhaslé loutky. Vyvázaní na otěžích, aby nedali hlavu dolů a ještě přivázaní v pravidelných odstupech za sebou. Vyhaslí, rezignovaní, otupělí.
Dolinka byla starostlivá máma, stejně jako já. Její kluk musel pravidelně baštit, když zlobil, dostal výchovnou a před nebezpečím jakéhokoliv rázu byl chráněn s razancí hodnou statné slonice. Jeho pokojný spánek nesměl být – pod trestem fyzické újmy narušitele – v žádném případě přerušen. A jeho hrátky a skotačení po dvorku mamina pozorovala se shovívavostí vlastní všem matkám, hezky z povzdálí, připravena včas zasáhnout i proti dvakrát většímu Pirátovi – tak se jmenoval náš valášek.
To byla první lekce. Ten parťák pro Piráta měla být Dolly a ne to mrně, co mu probíhalo pod
břichem tak rychle, že jsme to nikdo, ani Pirát sám, nestačili sledovat. Prcek na svého nového kámoše nedosáhl, ani když si stoupl na zadní nožky..A tak ho oždiboval alespoň na nohou a mizel z dosahu pomsty rychlostí výstřelu z praku, aby se hned na to objevil na druhé straně.
Ta druhá lekce byl sám Kaštánek a jeho privilegované postavení v té naší nové koňské rodině.
Tenkrát jme měli stáj přímo v rodinném domě v garáži, která kdysi původně stáj byla.
Nad stájí jsme měli ložnici, takže jsme slyšeli každé odfrknutí a přesně jsme věděli, kdy koně
odpočívají a kdy už rachotí a přešlapují v očekávání příchodu lidí a tím pádem také krmení.
Díky tomu jsem brzy také pochopila, že rytmus života „stáda“ určují – stejně jako u lidí – mláďata.
Prcek se probudí A VSTÁVAT strejdo, mami! Prcek jde spát TAK NEŠRAMOTIT, prosím, ať je chvilku klid. Má hlad, NERUŠIT, papáme a od jídla se neodchází, počkáte lidi, to dá přeci rozum. A prcek si chce hrát, teď se spát ani postávat nebude, jo a hlídejte si své věci sami před nechtěným přemístěním, já matka mám práci uhlídat to dítě a strejda si hlídá, aby se mu nezamotaly končetiny i s hlavou dohromady. No řekněte sami, nepřipomíná vám to něco? Že koně rozhodně nejsou němé tváře už jsem věděla dávno. Něco jsem pochytila od starších na jízdárně, na něco jsem přišla vlastní zkušeností, a s tím také přišlo první uvědomění si rozdílů v osobnostech koní.
Jenže jsem znala koně jen z boxů a nebo ze sedla.
Ve volnosti pouze tehdy, pokud jezdec více či méně dobrovolně-nedobrovolně opustil jejich hřbet
pádem. Někteří trpělivě-nebo rezignovaně čekali, až si pro ně jezdec dojde. Někteří využili nečekanou volnost k radostnému vyskakování, vyhazování a trysku kam a jak dlouho to až šlo.
A někteří se své svobody nechtěli za nic na světě vzdát.
Leckdy taková dobrodružství končila zraněním, nataženou šlachou nebo v nejmenším poničenou
výstrojí. Proto bylo třeba jakýkoliv projev svobodné vůle u koní potlačit už v zárodku. Výsledkem byl vzdor a nebo OPĚT rezignace.
Lekce třetí přišla prostřednictvím volnosti, kterou naši koně měli. Vlastně to byla z nouze ctnost…Neměli jsme z počátku výběh, tak měli koně neustále otevřené boxy  a chodili volně po dvoře a mezi námi. Výsledkem byl těsný kontakt a navázání vzájemného respektu a důvěry a hlavně – porozumění beze slov.
Naučili jsme se všichni: koně, děti, dospělí, porozumět řeči svého těla, gestům, mimice tak
mimochodem a nepozorovaně, že mi to jednou došlo asi tak, jako když rozsvítíš ve tmě. Přijeli k nám na návštěvu bývalí sousedé s dětmi. Pohladili si koně, děti vyběhly společně na prohlídku svého ráje, pochlubit se vším,co přináší venkov dětem, které vyrůstaly dosud u paneláků. A my dospělí jsme usedli u krbu ke kávě. Po chvíli se dole na dvoře strhl křik a pláč a ve mě s ustrnutím nejhoršího očekávání přepadly různé varianty tělesné újmy dětí, které nevěděly jak se u koní chovat…Seběhli jsme dolů na dvůr a tam stál plačící chlapec, ze kterého jsme až po hodné chvíli dostali stížnost, že ho ten velkej kůň kousl do hlaaavyyyyy. „Nekousl, víš, on ti jen chtěl sundat čepici. To nám dělá pořád. A taky krade rukavice, tak se neboj, nekousne tě ani do ruky, umí to jemně, opravdu !“. Jenže chlapec byl blonďák a my všichni tmavovlasí 🙂 ,takže ty blond vlásky Pirát vyhodnotil jako čepici, která ne a nešla sundat. No naštěstí měli naši kamarádi smysl pro humor a zbytek dne si Pirát i Kaštánek užili krádeží čepic a rukavic na dva roky dopředu.
Tak a to je pro dnešek všechno, zase někdy příště.

 

Autor: Nadia Mora