Můj život s koňmi

Procházím naším nočním paddockem paradise jako každý večer a přemýšlím. Jak se vlastně stalo, že jsem právě teď, zrovna tady, a proč právě roznáším seno…

dvaJe krásný mrazivý zimní večer, čerstvý sníh mi křupe pod nohama a nad hlavou září obloha. Moc toho na ní nerozpoznám, ale i tak je to paráda. Zato koně, které potkávám, už znám velmi dobře. Mám vlastně pocit, jako bych tu s nimi byl už dávno.

A přitom jsem městské dítě. 28 let jsem strávil v centru Liberce a byl jsem tam „šťastný“. Město, obchody, televize, počítač…to vše byl můj denní program. I ke zvířatům jsem vždy tíhnul, a tak jsem doma postupně vystřídal křečky, rybičky, morčata a andulky. Ani mi nějak nepřišlo, že je to všechno takové nepřirozené. Člověk byl rád i za toto. Venku jsem potkával akorát spoustu psů venčených svými páníčky. Za vrcholný kontakt s přírodou jsem považoval setkání s trojicí zajíců, která se nad ránem toulala na dětském hřišti. Ale člověku to ve městě nějak nepřijde a ani víc nevyhledává.

Najednou můj život udělal prudký skok. Z čista jasna jsem se ocitl na vesnici a u koní. Tedy u koní. Když mi má budoucí manželka Eliška řekla, že má poníky, ihned jsem si představil maličké poníky, chodící na pouti stále dokola. Jaké bylo mé překvapení, když jsem poprvé přišel k ohradě a tam stál urostlý hafling Noe a jen o málo menší poník Safír. Nějakou dobu jsem z nich měl respekt a do ohrady jsem se odvážil až po pár měsících. I tak jsem ale stále netušil, co to pro mě jednou bude znamenat, být s koňmi. Bral jsem je prostě jako zvířata, na kterých lidé jezdí. Nic víc ve mne nevzbuzovali.

První velký krok k hlubšímu vztahu s nimi nastal, když jsem s Eliškou absolvoval kurz výcviku koní Zuzky Prokopové coby divák. Navenek jsem sice působil dojmem nezaujatého člověka přemítajícího pouze o tom, kdy už bude konec. Ve skutečnosti mě ale tato zkušenost velmi zasáhla. Hodně jsem o tom, co jsem viděl, přemýšlel a po návratu k našim koním jsem se poprvé pokusil o malou přirozenou komunikaci se Safírem. To byl do té doby plachý kůň, který prakticky žádným výcvikem neprošel a nikdo s ním moc nepracoval. Po tomto kurzu jsem měl poprvé nutkání zkusit s ním komunikovat. Safírova reakce ve mně zůstane navždy. Neutíkal přede mnou, uklidnil se, nechal se drbat a snad mi i tehdy na jednoduchý povel zacouval.jedna A v tu chvíli si mě koně získali. Od tohoto momentu jsem je přestal vnímat jako stroje na ježdění a začal jsem je brát jako něco mnohem víc. Ke koním jsem začal chodit častěji, ale jelikož jsme je měli v režimu pastevního ustájení, kde byli hlavně přes léto soběstační, šel jsem k nim spíše za hezkého počasí. Řadu dní tak zůstávali na louce sami, aniž bych se k nim dostal.

Druhý velký zlom nastal ve chvíli, kdy jsme museli přejít z pastevního ustájení na paddock paradise. To pro mě mimo jiné znamenalo, že jsem musel začít roznášet koním seno ráno a večer. Každý den, celý rok, v jakémkoliv počasí…zkrátka neustále. Někdy je to opravdu náročné, ale neměnil bych. Ten každodenní kontakt s koňmi i dalšími zvířaty je k nezaplacení. Tady mi dochází, že koně nejsou jen o ježdění a o neustálém tréninku či výcviku. S koňmi stačí dost často jenom být. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř chápe. Člověk, který tohle nezažije, to snad ani pochopit nemůže. Jít paddockem a vnímat, že jeden kůň je rád že Vás vidí, zatímco pro druhého jste ten den jen nosič žrádla, to je nepopsatelné. Díky tomuto úzkému kontaktu už pro mě koně nikdy nebudou „motorky čekající v garáži na vyjížďku“. Jsou to moji velcí kamarádi.

Zmínil jsem také kontakt i s dalšími zvířaty. Nemyslel jsem tím však naše psy či kozy. Měl jsem na mysli ta zvířata, která žijí opravdu ve volnosti. Skupinka srnek potulující se poblíž našich ohrad není nic výjimečného. Ani zaječí rodinka, která se ubytovala blízko lesa sousedícího s paddockem, mě už nepřekvapí. Ale třeba noční setkání s liškou z očí do očí, to už je zážitek hodně přesahující to, co bych kdy zažil ve městě. Je zkrátka úžasné vnímat přírodu kolem sebe.tři

Opět jdu nočním paddockem. Brodím se bahnem a mrholí. Mlha je tak silná, že i s čelovkou vidím sotva na pár kroků. Ale vůbec mi to nevadí. Jsem vděčný za každý okamžik, který mohu prožít s koňmi.

 

 

 

 

 

Autor: Jaroslav Bašta

http://kone-valterice.webnode.cz/

Foto: Jaroslav Bašta