Napište nám Váš příběh

Co Vám dává přátelství s koněm…kam až jste se spolu dostali…jaké překážky Vám život postavil do cesty a jak je zdoláváte…

lllPosílejte do konce září 2015 na mail: info@naturequiway.cz. Nejzajímavější tři příběhy odměníme a s Vaším souhlasem rádi zveřejníme.

 

 

Výzva je již ukončena.

Zde přinášíme první z Vašich příběhů:

ODPUŠTĚNÍ

Sedím tu v trávě, za mnou šumí les, co ti přes dvacet let poskytoval stín, závětří a ochranu před deštěm i vánicí.
Přede mnou se rozlehlá pastvina svažuje k potoku a za ním si vesnice dál žije svým životem.
Všechno si  dál žije svůj život.
Je to jen pár hodin, kdy jsi  ke mně otočil svou hlavu a očima mne vyzval, abych šel za tebou. V těch očích byla vděčnost a dík.
Nevím jak to vím, ale snad už tisíckrát jsme tak rozmlouvali – beze slov – tak jak to umí všechna zvířata.
Po svém. Pohledem, pohybem, intonací v hlase a co já vím…
Byl to dík za to, že jsi zase na své louce a chtěl jsi na své oblíbené místo dojít se mnou.
Došel jsi pomalu a váhavě k remízku, kde stáváš se svými druhy v poledne, když slunce nejvíc praží, nebo když se s mraky žene prudký déšť.
Jako by je někdo zavolal, přiřítilo se celé stádečko právě v okamžiku, kdy se ti podlomily nohy.
Poodběhli, když jsi vstal a statečně došel až sem. Nejmladší klisnička tě něžně očichávala a valaši stáli opodál. Myslím , že i oni pochopili.
Teď se klidně pasou dole u potoka a já tu sedím u hromady zpřevrácené zeminy, která za čas obroste trávou a už nikdo nenajde to místo, odkud jsi odcválal na věčné pastviny.
A jsou vůbec nějaké?

 Sedím tu v trávě, knedlík v krku a v očích mlha od slz, které nezastavíš.
Kde je můj klid a vyrovnanost ?
Stokrát si můžu opakovat, že TAK je to správně, nic už tě nebolí, bylo by hůř…
Tak jsem ti to přeci slíbil.
Všem svým čtyřnohým přátelům jsem to slíbil a už několikrát slib dodržel. Tak proč všechna ta proč zrovna dneska a tady?

Vzpomínám na ten den, kdy mne ze spánku a ze snu na tvrdé lavici ve stáji vzbudilo tvé zaržání a dusot kopyt. Točil ses v boxe dokola a z dírky po jehle od infuze na krku tryskal pramínek hnisu. Rychle jsem se vysoukal ze spacáku a ještě rozespalý se tě snažil uklidnit. Všechno kolem bylo potřísněno. I moje košile, ale já byl šťastný, že se ti konečně uleví.
Stál jsi pak hodiny se kloněnou hlavou k zemi a snažil se zahlédnout ten teplý pramínek, který uvolňoval napětí po otoku nahromaděném po celé délce krku až k plecím. Nejspíš právě ty tři měsíce, které jsem po přestálé operaci trávil s tebou ve stáji ve dne v noci, nás tak propojily.

Dvacet let společných zážitků.
Tréninky, vyjížďky, závody, prázdninové vandry. Spousta společných přátel. Co koní a lidí se nám mihlo životem, jen my dva jsme tu byli pořád pro sebe.
 A ty tvoje lumpárny! Ukradené čepice a rukavice, nářadí, které „samo“ padalo právě v okamžiku, když po něm někdo po paměti natáhl ruku.
A co ty nešťastné děti, které jsi tvrdošíjně a neomylně „odnášel“ na místo k sesedání. Jen pro pár vyvolených jsi dokázal udělat i nemožné. No, moc jich pravda, nebylo, ty lumpe! Chudák ten, co ukázal, že má z tebe respekt.. To tvoje škodolibé zlobení! Ukradené kartáče, rozepnuté zipy, ukousnuté knoflíky. A tvůj nejlepší kousek : svetr, co jsi v mžiku dokázal vyhrnout za krk nic netušící oběti, tváříc se, že ty nic, to samo.

Už si vzpomínám, co to bylo za sen tenkrát v tvém boxu !
Přes den jsem si pročítal deník psaný tužkou starým zdobným písmem vojáka z první světové války. Sliboval v něm svému koni,že pokud by byl někdy v bitvě vážně zraněn, nenechá ho zbytečně trpět a prosil ho za odpuštění, že že zemře jeho rukou. Zdálo se mi tenkrát, že já jsem ten voják a za odpuštění žádám tebe. Že právě nadešla ta chvíle a já mám zoufale málo času na rozmyšlenou.
A pak obrovská úleva, že to byl jen sen a my máme před sebou ještě spoustu let: Protože ty se uzdravuješ! Protože jsi právě dostal druhou šanci na dlouhý a šťastný koňský život. Život s jedním pánem. Ve volnosti na rozlehlé pastvině s pramenem čisté vody, stínem lesa a stájí, kde je vždy suchá podestýlka a dostatek sena. Stáj co se nikdy nezavírá, aby si koně mohli sami vybrat, kdy budou venku a kdy se schovají před nepohodou..

Tak teď tu sedím a prosím tě – tak jako kdysi můj děd svého koně – za odpuštění.

Ať se ti tady na tvém místečku spí sladce, sbohem kamaráde.

                                                                                                     

Autor příběhu: Nadia Mora

 

Druhý příběh:

 

PŘÍBĚH PRINCEZNY ELECTRY

Už jako malá snila jsem překrásný sen,

v něm černý kůň cválal  za domem.

Hříva vlaje, podkovy zní,

právě začíná příběh o mé Eli.

 Jmenuji se Marie a dovolím si Vám povyprávět náš příběh. Jako většina mladých dívek jsem snila o vlastním koníkovi. Po úspěšném zakončení střední školy jsem se konečně postavila na vlastní nohy, prace.. Krásná svatba..

Jednou jsme se takhle bavili s mým mužíkem Péťou, že už bych si mohla pořídit svého koně. Já jásala a zahájila pátrací akci jménem “ hurá za svým snem “ a ulehla k inzerci na internetu. Podaří se mi najít? Ve stejný čas chtel Péťa vyměnit autíčko. No a překvapivě se nám podařilo oběma najít a dokonce v těsné blízkosti. Takže hurá na výlet do velkoměsta. Upřímně..auto bylo děsný, mužík byl zklamaný, ale věděl, že najde něco jiného. Vyrazili jsme směr klisnička. Přijeli jsme do vesničky, kde na nás čekala příjemná majitelka, která nás hned po seznámení vedla k místu, kde její konici přebývají.

Pak jsem ji spatřila. Můj první dojem? Co je to za hubeného a chlupatého poníka?!

Byla jsem zklamaná, ale kdyz už jsme tam byli.. Musela jsem se na ni podívat pořádně. Paní Daniela pustila klisničku ve společnosti starší kobyly do výběhu, abych si ji mohla prohlédnout, osahat a vidět v pohybu. Měla jsem s sebou jako doprovod kamarádku, kdybych se náhodou zapomněla na něco zaměřit nebo zeptat.Kamarádka Káťa se bavila s paní Danielou a já jsem se začala seznamovat s tou černou perličkou. Tak, jak jsem byla zprvu zklamaná,  se vse ze vteřiny na vteřinu změnilo. To ona si vybrala mě! Kdybyste viděli tu jiskru v jejích nádherných, oříškově hnědých očích. V ten moment mi prolétlo hlavou, že je úplně jedno jak vypadá teď, věděla jsem, že se z ní stane opravdová princezna. Po chviličce za mnou začala chodit jako pejsek a žádala si pozornost. Jeji chody působily vznešeně a přitom hravě. Řekla jsem si, ty se staneš mým nejlepším přítelem. Paní Daniela ochotně odpověděla na všechny naše dotazy, ukázala nám klisničky tatínka, který byl opravdu kus! A přestože jsem byla rozhodnutá, dohodly jsme se, že se jí do konce týdne ozvu. Volala jsem jí ještě ten den, než jsme dojeli domu  🙂fotka 1

V tom samém týdnu v sobotu jsme zapřáhli vozík, přepočítala jsem peníze a hurá pro mé štěstí. Po příjezdu jsme se hned vrhli na potřebné papírování a šlo se na věc. Eli nastoupila do vozíku skoro jako profesionál. Cesta proběhla v naprosté pohodě až do cíle naší budoucí stáje.fotka 2

Od toho dne máme za sebou obrovský kus práce. Komunikace ze země, obsednutí.. Samozřejmě nějaké to trápení, kdy jsem nevěděla jak jí mam něco vysvětlit. Ale kdyby šlo všechno hladce, nebyla by ta práce s koněm tak zábavná. Takhle se máme pořád co učit a můžeme se zdokonalovat.foto 4foto 3

Původně jsem s Eli chtěla dělat drezuru. Jenze ani mě a ani jí se to nelíbilo. Nejsem žádný jezdec profesionál a neměla jsem v plánu se účastnit nějakých závodů. Možná Vám to bude znít divně… Nakonec jsme přešly na westernové ježdění. Hrajeme si, touláme se po lesních cestičkách a upevňujeme své přátelství.

 

 

Autorka příběhu: Marie Komárková

 

 

 

Třetí povídání – bez názvu – od Kateřiny

Tohle je ten čas, kdy Vás otázka nutí přemýšlet, co jste s koněm dokázali. Popravdě? Nic závratného, ale myslím, že to je to celkem poučné v tom, že se člověk nemá vzdávat a že ne vždy za shozenou překážku může kůň. Jsem normální děvče ve věku 14 let, které již odmala miluje koně. V oněch mně osudných prázdninách jsem se rozhodla zajít do takového městského klubu, zda bych zde za poplatek mohla jezdit, ale nikdy jsem se tak netěšila, až tento měsíc skončí. Byla jsem nováček a to, co se dělo tam, byla hrůza. Tehdy tam jezdili o několik let mladší holčiny, které dodnes nemám ráda a nestýkám se s nimi, ale to je jiný příběh. Dělaly si ze mě legraci, že nevím, co je stihlo a že jezdit zkrátka neumím. Samozřejmě, že jsem neuměla, bylo mi to jasné, ale prostě mi nepřišlo zrovna vhodné tohle provádět začátečníkovi. S chutí jsem odtamtud odešla a tiše doufala, že už se tam nebudu vracet. V duchu jsem si poznamenala, že až se proti některé z nich jednou postavím na závodech, tak jí ukážu, že už nejsem ten nováček a že ji zkrátka porazím. Následně jsem absolvovala ještě několik jezdeckých táborů, což mě sice nijak v mém cíli dál neposunulo, ale získala jsem tam několik jezdících přátel, se kterými se dodnes stýkám a oni mě v mém cíli podporují. Pak přišly další prázdniny a také spousta narozeninových oslav členů rodiny a známých. Vzhledem k tomu, že jsme téměř jedna rodina obývající celou vesnici, byla tam i moje dalo by se říct sestřenice, která mi změnila život. Tehdy mě na houpačce pozvala do stáje, kde jezdí ona a která je jen kousek odtud. S chutí jsem přikývla a hned další týden už natěšeně čekala na to, co se bude dít.

Tohle bych označila za takový úvod.

Part 2, aneb ne vždy je důvod brečet

Po příchodu si mě Jana vzala na starost, spoléhala na to, že již něco z jezdeckých táborů umím, což se říct nedalo a já téměř nevěděla co dělat. Plán na ten den byl vydat se do výběhu hledat ohlávku – na koni – a zkontrolovat, jestli koně mají vodu. Tehdy jsem dostala takového „hajzlíka“, budeme mu říkat Tam a byl to první kůň, ze kterého jsem také spadla. Krokem jsme se vydali do výběhu hledat ohlávku a samozřejmě, že se k nám přidal i zbytek našeho několikačlenného otravného stádečka. Jistěže Tam dělal humbuk a já se jím neochotně nechala ovládat. Sundal mě hned na prvním metru a já nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Mozek si však vybral a já se rozbrečela na místě. Jediné co jsem zaslechla, bylo „neřvi nebo nebudeš jezdit“ a tím můj den skončil. Tohle se stalo ještě několikrát a dny plynuly a plynuly. Časem jsem si na Tama vypěstovala jistý blok a byl pro mě naprosto nezvladatelný.

Během několika měsíců jsem se naučila pořádně základy a na nich začala řádně stavět. Sebevědomí rostlo, ale stále byly chvíle, kdy se něco nedařilo, a mě začaly téct slzy. Mám zkrátka lítostivou povahu – říkala jsem vždy, když něco nešlo. Zde bych alespoň v duchu chtěla poděkovat Martičce za to, že mi vše vysvětlila a byla mi na koních takovou druhou mamkou. Naučila mě, že ne vždy je důvod brečet a že si dělám věci horší, než ve skutečnosti jsou.

Part 3, aneb černý kulišák je naprostý nešika

V zimě před Vánoci náhle byl obsazený box navíc a další kůň ve výběhu. Byl to Age, můj budoucí parťák, který vypadal, jakože nevypadal a já doufala, že tam nečeká na mě. Tenhle bývalý dostiháček měl být dárek pro 11tiletou holčinu k Vánocům. No fůha, když si vzpomenu, jak přišel nenasvalený, drzý a řekla bych snad i jaksi kulišácký – no je to už nějaká doba. Dívčina – říkejme jí Naty, byla nadšená, ale na mě nějak Age zbyl. Máme to tak, že je sedm jezdců, sedm koní a na mě zbyl on. Já byla ta, na kom si náš milovaný pán vybíjel svoji hyperaktivitu a koho stále a stále zkoušel, jestli má trpělivost. Zůstal na mě a já nemohla zklamat. Vzhledem k naší celkové nezkušenosti nám během pár měsíců začali ve stáji říkat „Dva Ňoumové“ ale chápu je, bylo to pro nás oba těžké, dát se nějak dohromady. Měsíce plynuly a z Age se stával kůň, který konečně chodil a vypadal jako kůň. Jen to jak nechodit jako žirafa mu zatím nedošlo, ale myslím, že na to brzy přijde – je totiž chytřejší než kdokoli jiný. Dalo by se říct, že reaguje na nejjemnější pobídky a poslouchá na nejjemnější pohyb sedem – tedy u mne, ale u Naty je to trochu jiné. Zkouší ji stejně jako mě a snaží se zjistit, jak to s ní vlastně funguje. Na jízdárně neutíká, na ostatní ve cvalu čeká, což je na dostiháka celkem dobré a je opatrný, aby se člověku nic nestalo. To vše je ale vybudované, dřív byl schopný si přišlápnout otěž, i když jen stál, spadnout s malou holčinou na plot, či zaseknout se svou dekou o kůl od ohrady. Ačkoliv to bylo těžké a i přes to, že jsme se nějak nemohli dohodnout s majiteli na dalším tréninku, nás ten měsíc čekali drezurní závody a byla jsem zvědavá, jak si povedeme. Tímto se posunujeme k další části mého zajímavého příběhu.

Part 4, aneb i kamarádský trenér se může zdát být tím nejhorším

Díky těm drezurním závodům musíme trénovat jak čert. Jede se jen klasické „Z“ což je celkem lehké, ale stejně to chce přípravy. Čekala nás práce na kavaletách a nějaká ta drezura. Majitelé Age se rozhodli ale jinak a já dostala koho? – Tama. Tam se rozhodl, že mě pro začátek rychle vykope z boxu, ale i přesto jsem ho dostala na ovál. Jeli jsme první a Age s Naty za námi. S Tamem si sakra nerozumím a dle mého názoru je to snad ten na pobídky nejtupější kůň, co jsem kdy potkala. Nacválat ho na kruhu je sakra fuška a zabrzdit ještě větší. Na udidlo tupý a na nohy také. Při tréninku na jízdárně na pražcích seděl i zbytek klubu a četli drezurní úlohu. Díky dlouhým třmenům, které jsem si nemohla zkrátit, byl problém s patami a holky mi to stále vyčítaly. Už jsem nevěděla co, natož jak a začínala se mě zmocňovat panika. Tam se rozhodl jít domů – tak šel a mě naprosto ignoroval. Geniální nápad byl také, abych klusala bez třmenů – na jiném koni to není žádný problém, ale s Tamem je to prostě jiné…Zkrátka a dobře, totálně jsem panikařila a zatímco mi tekly slzy po tváři, vymlouvala jsem se na to, že mi do oka vlétla moucha. Těšila jsem se na to, až tento trénink skončí a já budu zase u „svého“ Age. Nemám nijak holkám za zlé, že mě napomínaly za mé paty, ale myslím, že tohle všechno bylo už celkem moc. Je možné, že to, jak se Tam chová, je díky mně, ale netuším, možná ano – možná ne.

Dnes jsem byla znovu u Age a těšilo mě, že se při jízdě už začínal sám balit a naskakoval za myšlenku. Stále si myslím, že to, co on umí, je především mou zásluhou, ale i on toho hodně naučil mě. To, že ne vždy se dá všeho dosáhnout najednou a také to, že se vztah neudělá za jeden měsíc. S Agem pracuji už téměř rok a lepších výsledků snad ani dosahovat nemůžeme  🙂 .foto - příběh 3

Takže tohle byl jakýsi příběh mého přátelství s koňmi a dalo by se říct že jsem hrdá na to, že jsem jezdec  🙂 .

 

Autor příběhu: Kateřina Čapková