Něco k zamyšlení

Na začátku 80.let min. století jsem coby dítě začala docházet do jezdeckého klubu v blízkosti domova. Koně jsme milovala, moc jsem si přála být v jejich blízkosti, pečovat o ně a v neposlední řadě samozřejmě i jezdit. Členkou klubu jsem se ale mohla stát až zhruba ve dvanácti letech. Co tedy s námi, s neodbytnými dětmi, které se ve stáji pořád motaly? Samozřejmě jsme byly řádně využity k práci. Zametání stáje, úklid klubovny a šaten, skládání sena, vození pilin, stříkání jízdárny, přemísťování překážek, vyvážení hnoje, čištění jezdecké výstroje. K tomu všemu jsme byly dobré. Odměnou nám bylo občas kraťoučké povození na koni s vodičem. Nejvíc nás naučila milá podkoní, která nám dovolila přece jen se i dotknout koní, vyčistit je, hladit je, být v jejich blízkosti.

Ježdění jsem se nakonec také dočkala a po několika letech jsem složila klubové Zkoušky základního výcviku.  Závodní ambice jsem ale nikdy neměla, proto jsem dál jezdila jen pro radost. Když se ohlédnu zpět, je mi moc líto tehdejších klubových koní. Stáli celé dny  zavřeni v boxech, nakovaní na všechny čtyři, výběhy neexistovaly. Ven chodili pouze na hodinu či dvě pod sedlo na jízdárnu, při větším štěstí  na velké kolbiště, výjimečně v létě na vyjížďku. V neděli pro jistotu ven nechodili vůbec… Vrcholem blaha pro nás i pro koně byly prázdninové dny mimo město.  Běžné proto bylo, že sedmnáctiletý kůň byl „starý“, s oteklýma nohama od věčného stání v boxe  a od podkov, se stájovými zlozvyky a  bolavými zády. Koně ve stáji hodinařili, klkali, brousili zuby o mříže, kopali do dveří, prostě zoufale volali o pomoc…Někteří „horší“ koně neměli ani box, celý život stáli uvázaní ve štontu…Když už byl koník tedy „starý“ nebo nepoužitelný, protože kulhal nebo měl bolavá záda, tak se prostě odvezl na jatka. Jeho místo nahradil nový mladý kůň, který se násilně během tří dnů obsedl, prostě se zlomil, zavřel do boxu, byl to další „kus“ tělocvičného nářadí k používání. 🙁

Nevzpomínám si, že by nás někdo učil víc než praktické věci jako péči o koně, výstroj či styl jízdy. Koním se nedůvěřovalo, pořád se někam přivazovali, vodili se velmi nakrátko a celkově se drželi v šachu lidskou silou a pomůckami. Nikdy jsme koně nevedli bez železa v tlamě, dokonce i v létě, když jsme koníka občas mohli vzít na trávu napást se, měl v tlamě štajgr. Ale „pro jistotu“ se raději tráva koním sekala a vozila do boxů. Při ježdění jezdci používali bič a ne málo. Tehdy to bylo tak „normální“, že mě ani nenapadlo pátrat po příčině, natož doufat, že by to mohlo být jinak.

Po revoluci se naskytlo několik možností chovat koně jinak a rovněž s nimi i jinak pracovat.

  • Někdo zůstal u „klasiky“, jako například v jedné pražské stáji, kam jsem měla možnost nedávno nahlédnout. Koním tu chybí jiskra v oku a radost ze života. Výběhy mají sice přes den k dispozici, nemůžou se tam ale schovat před sluncem, ani se napít. To přece musí vydržet, napijí se zase večer ve stáji :-(. Pracují na jízdárně výhradně se sešněrovanou hubou a vyvázaným krkem. Nikoho nepřekvapují jejich vytřeštěné oči ani pěna, která jim kape z tlamy.. 🙁 …..
  • Mnoho koní už je chovaných celoročně venku na pastvinách, a i když to leckde není ideální, pořád je to lepší než dřív.
  • Je bohužel i dost lidí, kteří si dnes z rozmaru mohou koupit koně, chtějí si hrát například na kovboje a tak mu ihned dají do tlamy páku a honí ho celé dny venku. Nebo prostě zjistí, že jim to s koněm nejde a pak ho prodají, koně putují z ruky do ruky….. to je také bohužel špatná stránka dnešní doby.
  • Hodně lidí ale chce umožnit svým koním žít v co nejpřirozenějších podmínkách a také mít s nimi hezký vztah, založený na důvěře, respektu, přátelství. Hledají tu správnou cestu a to je myslím velký pokrok od dob, které jsem tu na začátku popisovala. Tito lidé mají snahu se v tomto směru vzdělávat, hledají vhodné trenéry, diskutují, radí se. Nezřídka vychovávají koně od hříběte, ale pomáhají i zrazeným koním získat zpět důvěru v člověka. Mezi tyto lidi se řadím i já. Máme na výběr, můžeme mimo samostudia oslovit několik trenérů, kteří jsou ještě ochotni věnovat se obyčejným smrtelníkům – jako jsme my a neutekli do zahraničí za vidinou lepších peněz, jako to udělala spousta jiných….. Jmenuji aspoň některé z nich: Zuzka Prokopová, Míša Kunová, Olda Novák, Martina Niederlová, manželé Bořánkovi, Miloslav Simandl, Jana Plačková, moc šikovná Tereza Čeňková a další…Můžeme si vybrat, který nám vyhovuje, protože každý pochopitelně pracuje trochu jinak, ale všichni po svém způsobu dobře. Můžeme si od každého trenéra vzít něco, co si sami napasujeme na své koně, nebo prostě spolupracujeme s tím, kdo nám nejlépe vyhovuje. Je také možné, že v určitou dobu nám vyhovuje určitý trenér.. Každý dobrý trenér by nás měl dokázat povzbudit, motivovat a ne odradit. Měl by být ochotný nám naslouchat, diskutovat, najít společné řešení. Ale všichni tito lidé by měli mít jedno společné – chtít pomáhat koním s jejich lidmi a lidem s jejich snahami. Jde nám přece o to, aby se lidstvo ke koním chovalo líp než tomu bývalo v minulosti. Proto bychom měli táhnout za jeden provaz.

Nakonec bych ráda ještě zmínila, že velmi důležité je také to, co vlastně od koně a od sebe chci. Já například vím, že nikdy nechci dělat žádné vystoupení, nechci závodit ani se nikde předvádět. Nepotřebuji tudíž trénovat prvky z drezury nebo z westernových disciplín atp.. Ale to už je věc každého, jakou cestou se vydá….Kdo chce, ten si  cestu najde, kdo nechce, najde si důvod…

 

 

Autor: Lenka Kavková