Lenka

lenka-kavkovaMoje jméno je Lenka Kavková a koně mě provázejí celý život. Zamilovala jsem se do nich už coby malé dítě, měla jsem sešit, kam jsem si lepila obrázky koní vystřižené z časopisů. Moc jich tenkrát nebylo, o to to bylo vzácnější. Naštěstí byl blízko nás statek s koňmi, tehdejší jezdecký klub. Když mi bylo asi 9 let, chodily jsme tam s kamarádkou, postávaly poblíž statku a sbíraly odvahu vejít dovnitř. Po několika neúspěšných pokusech, kdy jsme do stáje jednou stranou vlezly a druhou nás vyhodili, jsme vzbudily lítostivý pocit v jedné milé podkoní, která se za nás přimluvila, ujala se nás a vlastně nás toho spoustu naučila. Vzpomínám na to moc ráda, jak jsme směly poprvé vyčistit koně, pomáhaly jsme s kydáním a úklidem stájí a byly jsme šťastné. Dočkaly jsme se i ježdění, staly jsme se členkami klubu. Neměly jsme tenkrát žádné rajtky, žádné přilby ani bezpečnostní vesty.  Začaly jsme tedy s jezdeckým výcvikem, později absolvovaly klubové zkoušky základního výcviku a vůbec jsme si dost užily. Ač jsem se dostala do sportovního týmu, závodní ambice jsem nikdy neměla, chtěla jsem jezdit jen pro radost, cítit souznění při práci s těmito ušlechtilými zvířaty, trávit s koňmi hezké chvíle v přírodě a ne je používat jako sportovní náčiní. Z hloubi duše se mi příčí jakékoliv násilí vůči zvířatům a tím se bohužel v jezdeckých oddílech nešetřilo. V době kolem sametové revoluce jsem z klubu odešla a ke koním jsem se dostala už jen příležitostně.

Znovu jsem se k nim vrátila až díky dceři. Jako osmiletá se učila jezdit a starat se o huculy na Zmrzlíku a zanedlouho jsme si pořídily naši první kobylku – Vivian. Bylo to veselé hříbě a bylo potřeba ho nějak zvládnout. V té době se změnil můj pohled na všechno. Dávno jsem cítila, že koně chci dělat jinak, než tak zvaní „klasici“, že bych chtěla, aby se mnou byli a pracovali rádi a proto, že chtějí a ne proto, že musí.. Rozešla jsem se s názory svých bývalých trenérů a šla si svou cestou. Začala jsem si sama studovat a zajímat se o komunikaci s koňmi, navštívila několik kurzů, zajímala se o bosonožství a přirozený chov koní, sociální vztahy ve stádě, o celostní přístup ke koním a podobně.  K Vivi nám přibyl později i valášek Ferda, který neměl zrovna radostnou minulost a poník Filípek. Naši koníci patří mezi celkově odolná plemena, zejména však vůči lidským snahám 🙂  ,proto se stále na své cestě učím. Jsou to naši kamarádi, máme je celý rok venku, snažíme se jim vytvořit co nejlepší podmínky pro život, nemají podkovy, nepoužíváme udidlové uzdění, pracujeme ze země, chodíme na procházky, různě si hrajeme a trénujeme, jezdíme do přírody na krátké i dlouhé vyjížďky a vandry, plavíme, občas skočíme nějakou tu kládu..  Mým cílem je mít spokojené a zdravé koně, mít s nimi pěkný vztah plný důvěry a přátelství. Máme malou rodinnou farmu v překrásné panenské přírodě na jihu Čech.

Kromě práce s koňmi jsem absolvovala kurz Dornovy metody pro zvířata a praktikuji Bachovy esence – pro zvířata i lidi. S dcerou dle našich možností podporujeme různé zvířecí útulky a organizace zabývající se ochranou a právy zvířat.