Odměna, úplatky a…A stres!

 

„Nojo, mrkev, to je potom snadný, ten můj dělá za mrkev třeba kotrmelec, to by uměl každej blbec… Jenže pak když mrkev nemám, tak se nenechá ani chytit!“článek 4

Začneme tedy zamyšlením nad tím, co to odměna je a jak funguje. Odměna je cokoli, co chce živočich získat. Ještě jednou – odměna je cokoli, co chce živočich získat! Zároveň tedy platí, že o tom co je odměna rozhoduje zvíře. Není možné mu to určit (tedy do určité míry, ale o tom později) – jsou koně, které vojtěšková granule nadchne, někteří jiní ji nepozřou ani za nic.

Platí to mimochodem i u lidí – někoho odmění lístek do opery, někoho hezká knížka, někoho guláš se šesti a pivo, někoho luxusní večeře. Pokud budeme odměňovat tím, co chceme my, druhá strana se nebude cítit odměněná… Asi jsme všichni už někdy dostali dárek, který by pro dárce byl báječný, ale my jsme vůbec nevěděli co s ním.

Je tedy potřeba svoje zvíře znát, tušit, co chce, co a proč dělá.článek 2

A k definici si přidáme ještě trochu vymezení se – co takový úplatek? Jak se vůbec liší od odměny? A funguje, nebo nefunguje? A jak?

Kromě toho, že úplatek bývá předem – buď podaný, nebo slíbený, má jednu zásadní nevýhodu – větší zájem na tom, aby „proběhlo chování“ má ten, kdo ho dává. Příjemce úplatku pak celkem nezávisle rozhoduje, jestli bude něco dělat nebo ne. Pokud se rozhodne, že ne, máme smůlu…

Nedávno jsem pozorovala jak kůň po lekci prostě nechce jít do ohrady. Majitelka držela v ruce mrkev, ukázala ji koni, on stál. „Vidíš – nejde ani na mrkev!“
V momentě, kdy mrkev zmizela a koni byl označený a odměněný každý náznak pohybu ke vchodu (ano, kouskem té původní mrkve), stačilo pár vteřin a kůň byl uvnitř.

Takže neuplácejme, odměňujme a dávejme si pozor, co odměňujeme.

Jednou ze zásadních věcí pro koně je tzv. „kontrola prostředí“. Je to posilovač, který má nejvyšší hodnotu, je to základ všeho, pokud chybí pocit kontroly, nemůžeme učit nic. Kontrola prostředí je to, co máme, když se cítíme dobře, bezpečně a ničeho se nebojíme – nejsme v neznámém prostředí, kolem není spousta neznámých podezřelých lidí, nemáme pocit ohrožení. článek 1U lidí i u koní platí, že je to POCIT – tedy něco, co není přímo úměrné událostem kolem. Jsou lidé, kteří mají pocit kontroly prostředí i v nacpaném supermarketu před Vánoci. Jsou lidé, kteří ho ztratí už při nastoupení do tramvaje. Někdo má v bouřce v lese na koni pocit kontroly prostředí, někdo je naprosto vystresovaný, a když ho v takovou chvíli začnu učit čínsky, nebudu moc úspěšná.

Koně to mají stejně.článek 3 Některý kůň neztratí pocit kontroly ani s několika pomocnými otěžemi a zuřivým jezdcem na zádech, který šermuje tušírkou, některý kůň bude vnímat dramaticky pouhé napnutí vodítka. Slovní vysvětlení  „ale vždyť se ti nic neděje“ pomůže asi tak málo, jako u člověka se strachem z pavouků při útoku pavouka – je to prostě pocit, ne racionální úvaha.

Ztráta kontroly prostředí je dokonce většinou příčina toho, že koně chodí po zadních při veterinárním ošetření. Protože zásadní problém nebývá ta bolest – zásadní problém bývá to, že kůň zkusí uhnout a zjistí, že ho někdo drží a omezuje a že uhnout nejde – a to spouští reakci boje o život, přestože „je to jen sprej“, nebo „jen malá jehla“.

U malých dětí někteří osvícení zubaři s kontrolou prostředí pracují – dítě má nějaký „stop“ signál, který když vydá, tak zubař vyndá z jeho pusinky ruce i nástroje, zároveň se předem domluví, co a jak dlouho bude dělat („teď budu počítat do tří a přitom vrtat, pak si dáme přestávku, kdyby to nešlo vydržet, zvedni pravou ručičku“).  Je samozřejmě bezpodmínečně nutné takové dohody dodržovat – jen tak budeme důvěryhodní a jen tak budeme učit to, co chceme.

S koňmi jde pracovat podobně – informovat je o tom „co chceme“, domluvit si s nimi signály na začátek a konec a respektovat je. A použít nějakou funkční odměnu, samozřejmě – ale ta není zásadní, mnohem důležitější je pro zvíře to, že má kontrolu nad situací.

křivka

Křivka stresu – z knížky „Trénink je v hlavě“ Františka Šusty

Existuje graf, který znázorňuje úroveň výkonu, tedy i učení, v závislosti na hladině stresu živočicha. Jeho první polovina ukazuje, že roste stres a roste výkon – jedná se o tzv. eustres. Po dosažení vrcholu stres stále roste, ale výkon klesá – asi známe moment, kdy jsme maximálně vystresovaní, ale už nejsme schopni žádné smysluplné aktivity… To je distres. Horní část kopečku je „odříznutá“ hranicí FFF – fight or flight or freeze (bojuj, uteč, zamrzni). V tomhle bodě se organizmus přepne do autonomního režimu – nepřemýšlí, neučí se, snaží se jen přežít. Při setkání s (možná) nebezpečným hadem se nám to asi stane – a my buď ztuhneme na místě, nebo hada zkusíme zabít, nebo rychle utečeme. Na tuhle hranici koně nechceme při práci dostat – v momentě, kdy tak velké zvíře bojuje o život, jsme v ohrožení i my, nemluvě o pocitech, které situaci provázejí.

Franta Šusta používá stresový trojúhelník pro lepší představu dialogu při práci se stresem. Je nutné, aby zvíře mělo odpověď na 4 základní otázky:
-start – jak si řeknu o začátek práce?
-stop – jak to ukončím?
-proč – proč bych to měl celé dělat?
-bezpečné místo – kde a jak budu moct zrelaxovat?

Poprvé jsem tímhle způsobem pracovala při ošetřování zraněné kobylky, kdy bylo potřeba proplachovat velkou otevřenou ránu a nešlo to – ani v několika lidech a s použitím fajfky. Musím přiznat, že jsem skoro vůbec nevěřila, že se to podaří, i vzhledem k tomu, že moje zkušenosti byly tehdy dost omezené.článek 5 Na začátku se nešlo vůbec přiblížit ke zraněné lopatce, natož tím směrem natáhnout ruku – museli jsme najít něco, co bylo ještě v pořádku, to byl člověk stojící vedle hlavy. Informovali jsme kobylku, že máme mrkev (odpověď na proč?) a že jdeme něco dělat, tím jsme zároveň zavedli start signál – příchod pár kroků k nám. Rovnou jsme dohodli i stop signál – krok pryč. V momentě, kdy kůň udělal jeden krok jednou nohou směrem ode mě, jsem přestala cokoli dělat a buď opustila ohrádku, nebo počkala, dokud se nevrátí (tedy udělala jsem dva kroky od něj, aby byl návrat a „start“ dost zjevný). Bezpečným místem byla ohrádka a vzdálenost ode mě (tj. nikdy jsem ji nenásledovala).

Poslední, co nám chybělo, bylo přiměřeně zvyšovat kritéria – jak přesně a co to vlastně kritéria učeného chování jsou, rozebereme v některém dalším článku.

Záznam z ošetřování kobylky zde

 

 

 

 

Autor, foto: Jana Lohrová

http://kunjepritel.cz/