Odpuštění

ODPUŠTĚNÍ

Sedím tu v trávě, za mnou šumí les, co ti přes dvacet let poskytoval stín, závětří a ochranu před deštěm i vánicí.
Přede mnou se rozlehlá pastvina svažuje k potoku a za ním si vesnice dál žije svým životem.
Všechno si  dál žije svůj život.
Je to jen pár hodin, kdy jsi  ke mně otočil svou hlavu a očima mne vyzval, abych šel za tebou. V těch očích byla vděčnost a dík.
Nevím jak to vím, ale snad už tisíckrát jsme tak rozmlouvali – beze slov – tak jak to umí všechna zvířata.
Po svém. Pohledem, pohybem, intonací v hlase a co já vím…
Byl to dík za to, že jsi zase na své louce a chtěl jsi na své oblíbené místo dojít se mnou.
Došel jsi pomalu a váhavě k remízku, kde stáváš se svými druhy v poledne, když slunce nejvíc praží, nebo když se s mraky žene prudký déšť.
Jako by je někdo zavolal, přiřítilo se celé stádečko právě v okamžiku, kdy se ti podlomily nohy.
Poodběhli, když jsi vstal a statečně došel až sem. Nejmladší klisnička tě něžně očichávala a valaši stáli opodál. Myslím , že i oni pochopili.
Teď se klidně pasou dole u potoka a já tu sedím u hromady zpřevrácené zeminy, která za čas obroste trávou a už nikdo nenajde to místo, odkud jsi odcválal na věčné pastviny.
A jsou vůbec nějaké?

 Sedím tu v trávě, knedlík v krku a v očích mlha od slz, které nezastavíš.
Kde je můj klid a vyrovnanost ?
Stokrát si můžu opakovat, že TAK je to správně, nic už tě nebolí, bylo by hůř…
Tak jsem ti to přeci slíbil.
Všem svým čtyřnohým přátelům jsem to slíbil a už několikrát slib dodržel. Tak proč všechna ta proč zrovna dneska a tady?

Vzpomínám na ten den, kdy mne ze spánku a ze snu na tvrdé lavici ve stáji vzbudilo tvé zaržání a dusot kopyt. Točil ses v boxe dokola a z dírky po jehle od infuze na krku tryskal pramínek hnisu. Rychle jsem se vysoukal ze spacáku a ještě rozespalý se tě snažil uklidnit. Všechno kolem bylo potřísněno. I moje košile, ale já byl šťastný, že se ti konečně uleví.
Stál jsi pak hodiny se kloněnou hlavou k zemi a snažil se zahlédnout ten teplý pramínek, který uvolňoval napětí po otoku nahromaděném po celé délce krku až k plecím. Nejspíš právě ty tři měsíce, které jsem po přestálé operaci trávil s tebou ve stáji ve dne v noci, nás tak propojily.

Dvacet let společných zážitků.
Tréninky, vyjížďky, závody, prázdninové vandry. Spousta společných přátel. Co koní a lidí se nám mihlo životem, jen my dva jsme tu byli pořád pro sebe.
A ty tvoje lumpárny! Ukradené čepice a rukavice, nářadí, které „samo“ padalo právě v okamžiku, když po něm někdo po paměti natáhl ruku.
A co ty nešťastné děti, které jsi tvrdošíjně a neomylně „odnášel“ na místo k sesedání. Jen pro pár vyvolených jsi dokázal udělat i nemožné. No, moc jich pravda, nebylo, ty lumpe! Chudák ten, co ukázal, že má z tebe respekt.. To tvoje škodolibé zlobení! Ukradené kartáče, rozepnuté zipy, ukousnuté knoflíky. A tvůj nejlepší kousek : svetr, co jsi v mžiku dokázal vyhrnout za krk nic netušící oběti, tváříc se, že ty nic, to samo.

Už si vzpomínám, co to bylo za sen tenkrát v tvém boxu !
Přes den jsem si pročítal deník psaný tužkou starým zdobným písmem vojáka z první světové války. Sliboval v něm svému koni,že pokud by byl někdy v bitvě vážně zraněn, nenechá ho zbytečně trpět a prosil ho za odpuštění, že že zemře jeho rukou. Zdálo se mi tenkrát, že já jsem ten voják a za odpuštění žádám tebe. Že právě nadešla ta chvíle a já mám zoufale málo času na rozmyšlenou.
A pak obrovská úleva, že to byl jen sen a my máme před sebou ještě spoustu let: Protože ty se uzdravuješ! Protože jsi právě dostal druhou šanci na dlouhý a šťastný koňský život. Život s jedním pánem. Ve volnosti na rozlehlé pastvině s pramenem čisté vody, stínem lesa a stájí, kde je vždy suchá podestýlka a dostatek sena. Stáj co se nikdy nezavírá, aby si koně mohli sami vybrat, kdy budou venku a kdy se schovají před nepohodou..

Tak teď tu sedím a prosím tě – tak jako kdysi můj děd svého koně – za odpuštění.

Ať se ti tady na tvém místečku spí sladce, sbohem kamaráde.

 

Autor: Nadia Mora