Paddock paradise Miry a Algieho

Ahoj, jmenuji se Mira a ráda bych vám představila můj domov, budovaný podle principů Paddock Paradise. pět

Jsem 12ti letá polská chladnokrevná kobylka a žiju tady společně s valachem ČT Algiem, kterému brzy bude 6 let a stále se někdy chová jako nevycválané hříbě, ale to si nechejte pro sebe!

Osobě, která se tu o nás stará a myslí si naivně, že je naší majitelkou a celé to tady vede, dejme třeba pracovní název „Máti“.

Něco málo z historie – Máti byla od malička posedlá koňmi, i když neměla moc příležitostí, se k nim jako dítě dostat, hnedle co se osamostatnila, začala jezdit na soukromých koních. Zatím si ani ve snu neuměla představit, že by někdy opravdu měla koně vlastního. Nakonec ale poslední kapkou byl pronájem valacha, kde nefungovala komunikace s majitelem, takže se před 7 lety „hecla“ a šla do toho.

Měla to štěstí, že si pořídila nejlepšího koně a to mě, s tím, že budu ustájena ve stávající stáji.

Bylo to ustájení ve starém kravíně s možností celodenního výběhu, tam jsme ale nevydržely dlouho.

Během následujících 5ti let jsem se stěhovala ještě dvakrát, nikde to nebylo to pravé ořechové z různých důvodů (nebezpečné pastviny s rezavými plechy, krmení slupkami z brambor, nevyklizené boxy a celé stáje čpící močovinou, atd) a mezitím už se Máti v hlavě líhl plán, že si mě jednou vezme domů do vlastního.

Původní plán byl postavit klasické venkovní boxy s výběhem. Naštěstí během let příprav na vlastní bydlení narazila na koncept Paddock Paradise a knížku Jaime Jacksona.šest Po jejím přečtení usoudila, že toto bude pro nás to pravé, jelikož jí ta filozofie jednoduše dávala smysl – koně v prostředí, které se má co nejvíce blížit jejich přirozenému, kde jsou sami svými pány, mohou se zabavit hledáním potravy a jsou neustále v pohybu…

 

A jaká je tedy realita?

Náš PP je vytvořen na cca hektarovém svažitém pozemku na úpatí Beskyd.

Máme tam přístřešek 5×3 m, kde stejně trávíme pouze horké dny ve stínu, jinak tam pouze čůráme.

A odpočinek a spánek probíhá venku za každého počasí. Máti se tomu ze začátku divila a měla za to, že ve vánici by nám bylo lépe uvnitř, ale my víme co je pro nás nejlepší, že ano.osm

Cesty jsou ve tvaru velké osmičky, s tím, že momentálně je zpevněný pouze horní okruh. Přes léto, když není bahno, se dají přidat různé dočasné cestičky, díky kterým toho nachodíme ještě více.

Po odbagrovnání svrchní vrstvy, byl jako podklad pro zpevnění použit odpad z blízkého lomu – tedy suť s kameny o různých velikostech smíchaných s jílem (cca 20cm vrstva). Na to byl navezen štěrk o různých frakcích (nejčastěji 0,4 – 0,8) nebo písek či kačírek.

Teď po dvou letech provozu se štěrk v místech největšího provozu zašlapal, takže bude potřeba doplnit. Také už víme, že písek není nic nejlepším řešením při podkladu, jaký máme my – ten moc neodvádí vodu, která se pak v písku drží. Na jaře některá místa s pískem budeme nahrazovat štěrkem 0,4 – 0,8, který se nám ze všech materiálů osvědčil nejlépe.

Každopádně v zimě, jako je ta letošní je zpevněný track k nezaplacení, dolní část se momentálně ani nepoužívá, jelikož je plná bláta, takže bez zpevnění, aspoň částečného pro zimní provoz, to opravdu moc nejde.

Já mám citlivá kopýtka, takže chůze po zmrzlých bahnitých kráterech by nebyla nic pro mě.

A když už jsme u těch kopyt – Algieho jsme si pořídily jako kovaného mladíka, s kopyty širokými a plochými jako lopaty a se sukněmi, no hrůza! Máti ale poté, co si nastudovala o koních držených v PP věřila, že ta kopyta dáme dohromady, i když pan kopytář tomu moc nevěřil. Ale už po půl roce byla vidět velká změna k lepšímu, dnes po dvou letech u nás má Algie normální pevná kopyta s krásnou klenbou.

 

A teď moje nejoblíbenější téma – krmení…

Po vyzkoušení různých variant podávání sena od hromádek na zemi, přes ohrádky ze dřeva (u nás na větrné hůrce nezbytné jinak seno odletí) a pá sítí na seno, Máti nakonec pořídila více sítí, aby předešla plýtvání, protože my seno rádi pohážeme na zem, zašlapeme a počůráme, jupí!čtyři

Takže v plánu je pořídit více malých sítí a zavěsit všude po okruhu, abychom zase nestáli dlouho o jedné velké. Seno dostáváme ráno a večer a i díky sítím, nám vydrží tak, abychom nebyli o hladu.

Letos jsme si dopřáli luxus automatické a vyhřívané napáječky. Předtím jsme měli vodu v velkých nádobách, kam se v zimě dávalo topné tělísko, aby voda nezamrzala. To nám teď s novou napáječkou odpadá.

 

A co tu jinak celé dny děláme? Chodíme si sem a tam, hledáme kde je zrovna v nabídce to nejlepší seno, spíme kdy se nám chce. Díky neustálému pohybu nepotřebujeme tolik pracovat, abychom vydali nadbytečnou energii, i když pupíky teda máme, ale to proto, že oba opravdu rádi jíme. A na jaře to zase vyběháme, když se bude dát více vozit Máti po okolí. Jinak na proběhnutí máme vnitřní okruhy mezi treky, kde nás Máti prohání, pokud bláto letošní zimy dovolí.

Máti si pochvaluje, že odpadá nutnost denního kydání boxů, takže koblížky při dvou koních stačí posbírat jednou týdně, protože máme svoje oblíbené „záchody“, čili určitá místa, kam koblížku hromadíme, takže v nich nemusíme šlapat při běžném pohybu.

 

A naše další plány? Dokončit zpevnění spodního treku a pokud možno tam vybudovat i malé brouzdaliště, kam se bude svádět voda z horních treků a bude i odtékat do blízkého potoka, aby nebyla stojatá.

Přidat nějaké přirozené překážky do treků – kmeny stromů, plochy s kamením atd.tři

Budujeme i rovnější plácek, kde se bude moci jezdit, protože celý pozemek je z kopce, takže momentálně na blátě se tu bezpečně nic moc dělat nedá.

Máti by konečně chtěla zasadit nějaké stromy doprostřed treků, které by ohradila pevným hrazením abychom je zase nesežrali jako vždy.

A časem až se vše dodělá, bychom rádi vzali do rodiny ještě nějakého veselého poníka, abychom nebyli jen dva parťáci ale opravdové mini stádečko, tak jak by to správně mělo být. A já nebudu aspoň hysterčit, když Máti s Algiem jdou ven.

 

A co bych k tomu řekla já – Máti?

Neznám nic lepšího než se ráno vzbudit a z okna vidět své miláčky, jak jsou prostě koňmi a jsou zdraví a spokojení. Navíc se to všechno dá zvládnout, i když musí člověk dojíždět za prací. A potřeba investic do zpevnění treků – ať už člověk chová koně v jakémkoliv venkovním ustájení, tomuto se stejně nevyhne, bahno je a bude všude a aspoň malý zpevněný plácek by měl být samozřejmostí v každém ustájení.

Rozhodně bych neměnila a už se jen těším na jaro a další zvelebovnání našeho PP.

A všem ostatním, kteří se vydají touto cestou přeji hodně radosti z jejích spokojených koní.

 

 

Autor, foto: Andrea Piková

FB stránka