Příběhy kozodojských koní – Lekašo

 Lekašo

Lekašo Český teplokrevník, ryzák s lysinkou, ponožkami, valach, matka A1/1, otec Hannoverský kůň.lekašo 1 Kdyby se narodil o 30 km západněji za hranicemi ČR nebyl by plemennou příslušností ČT, ale „Hannoverák“. Věk 11 let. Poprvé jsme jej spatřili jako nepatrný shluk buněk na ultrazvuku po necelém měsíci jeho existence. Zjištění březosti doprovázelo bouřlivé zvolání „je tam“! Několik týdnů před tím jsem vezla, nadneseně řečeno, jeho geny z Hradišťka. Ve speciálním boxe s tekutým dusíkem, připomínajícím bombu, bylo přechováváno drahocenné sperma jeho úspěšného hannoverského otce. Po inseminaci, nastalo období dlouhého očekávání. Když se matce kobyle nachylovaly dny, jeho budoucí majitel, mladý, tehdy 14 tiletý chlapec, s očekáváním chodíval a rozmlouval s ním přes stěnu matčina břicha. Tenkrát, ve věku nácti let snil o indiánských strakatých koních. Kdyby se mohly jeho sny naplnit, přál by si koně flekatého v typu appaloosy. Věděli jsme, že hříbátko bude ryzák po rodičích. Barevnost byla více méně daná. Na víc jsme si mohli představovat tak akorát, jaký tvar bude mít lysinka, či kolik nohou bude s bílými ponožkami.lekašo 3

On nás však překvapil, naplnil chlapcovy vnitřní tužby v podobě velkého bílého, rezavými chlupy prokvetlého fleku na zádi. Pamatuji si, jak jsem se před panem doktorem, naším veterinářem zmínila, že si chci porod natočit na kameru pro vzpomínku i jako výukový materiál. Usmál se tenkrát se slovy „to se Vám nepodaří“, kobyly si umí počkat na klid a soukromí. Podařilo. Počkala na mě. Nejenom to. Byla ráda, že mě má u sebe, když přišly její chvíle. Dala najevo, že chce mou přítomnost. Byly jsme parťačky, důvěřovaly jsme jedna druhé, věřila mi, věděla, že jsem jí pomáhala se zdravotními problémy s laskavou péčí, bez sentimentu a zbytečného polidšťování. Rozuměly jsme si. Byla mým životním koněm. A tak jsem se účastnila s kamerou v ruce, tiše v rohu stáje, toho velkého zázraku zrození nového života. Lekašův příchod na svět nebyl bez nesnází. Měl geny po konstitučně velikém otci. Matka byla jemná kobylka. Velké tělo hříbátka uvízlo na delší dobu za ramena v porodních cestách s neprotrženou blánou kolem nozder. Vnímala jsem, jak se chce nadechnout a nejde to. Pupeční šňůra musela být již přerušená. odložila jsem kameru a přetrhla porodní obaly. Mohutným nádechem nabralo hříbátko kyslík do plic. Dál již nerušeně, možná o trochu pomaleji než je obvyklé, přišlo na svět. Byl to rezavý uzlík s dlouhými, velmi dlouhými nohami. Je nádherné vnímat dorozumívání mezi maminkou kobylou a jejím čerstvě narozeným potomkem. Jak si tiše, velmi jemně navzájem odpovídají. Jak se ležící maminka s láskou zajímá o své maličké a on k ní upíná veškerou svou pozornost. On ještě nemohoucí chodit, ona unavená námahou, ale šťastná, velmi Šťastná. Na první krůčky jsme čekali dvě hodiny. Lekašo byl veliké statné zdravé hříbě. Ale ty dlouhé nohy mu bránily ve stabilitě. Padal s každým pokusem udržet se na nohou. Jemně jsem jej začala podpírat, aby vybalancoval rovnováhu a najednou tu bylo nejisté přešlapování, taková malá plochá hříběcí „pasáž“. Těmito pidi krůčky se statečně vydal hledat obživu. Rostli spolu. Chlapec a kůň trávili společně každou možnou chvilku. Prožili nespočetné množství příhod a nádherných zážitků. Zráli i chybovali, učili se jeden od druhého. Přes původní indiánské sny pronikali do hlubšího poznání jezdeckého umění. Vzniklo mezi nimi silné a hluboké pouto. Jeden druhého měl a má nesmírně rád. Z hříběte vyrostl mohutný kůň, z chlapce dospělý mladý muž.

Skrze Lekaša a jeho kobylí maminku jsme poznávali horsemanship a učili se. Dělali jsme chyby i velké pokroky. Začali chápat principy a souvislosti. Kdykoli jsme potřebovali spolehlivého koně, který projde „všechno“ od rušné silnice, hlučné stavební stroje, až po neproniknutelné houští, srázy a popadané kmeny, měli jsme ho. Byl jím Lekašo. Několikrát se stalo, že nám skupina koní po vandalizmu a poškození ohrad utekla na vedlejší louky. Lekašo se svým lidským partnerem jen na nákrčáku (nic jiného v tu chvíli neměli po ruce) je přivedli zpět na farmu. V období studií odjeli společně na prázdniny do Německa pracovat na farmu a zdokonalit se v německém jazyce. Ve volném čase procestovali po kopytě desítky kilometrů v německočeském příhraničí. Lekašo se naučil, že jeho lidský partner v pravidelných intervalech odjíždí. Každý pátek, v čase kdy Lekašo věděl, že opět přijde, vyhlížel na cestu a očekával, že rozpozná na dálku tu pro něj tak známou, typickou chůzi „jeho dvounožce. lekašo 2Čekal na vesele zvolaný pozdrav na uvítanou. Odpovídal řehtáním, či soustředěným vyčkáváním. Rezavá barva je u koní velmi často diagnoza sama o sobě. U Lekaša toto rčení platí dvojnásob. Je silná osobnost, velmi učenlivý a bystrý, po majiteli svobodomyslný.

Netuším jestli tuto vlastnost od sebe okoukali, či ji oba zdědili. Rovněž je snadno vzrušivý. V žilách mu koluje velký podíl krve Anglického plnokrevníka a to se nezapře. Někdy je lekavý, ale nikdy není bázlivý. Říkáme o něm , že je mistr švindlu. Když zjistí, že může úkol obejít, udělá to. Má velmi silný cit pro spravedlnost a potřebuje přímé a jasné pokyny. Nepřiměřený nebo špatně načasovaný tlak neakceptuje. Při dobrém vedení je však ochotný, poddajný a pracovitý. Nikdy by nebyl spokojeným šéfem stáda, nýbrž jeho druhým „důstojníkem“. Potřebuje nad sebou svého „generála“. Mezi koňmi není konfliktní. Často ho díky tomu používáme pro první kontakt s nově příchozím koněm. Lekašo je seznamovací prostředník, než nového koně zařadíme do stáda. Nerad pobývá delší dobu ve společnosti malých dětí. Necítí se mezi nimi dobře. Jsou v jeho očích příliš neposední a upovídaní, hlučí a výskají. Ale před skupinou školních návštěvníků, pod vedením lektora, rád ve volnosti předvede pár drobných cviků. Těší ho totiž uznání a ocenění.lekašo 5 Lekašo je ve své podstatě introvertní kůň a nemá rád přílišné změny. Nerad vystupoval v cizím prostředí. Malá skupina přihlížejících diváků mu dělá dobře, avšak davy lidí jej zneklidňují a nerad před nimi ukazuje své schopnosti. Už s ním na vystoupení nejezdíme. Měli jsme sestavené pěkné netradiční vystoupení dvou koní, chladnokrevníka Matouše, který za sebou táhl dlouhou kládu a Lekašo se svým jezdcem pouze na nákrčáku přes jedoucí kmen skákal, nebo různě jej překračoval. lekašo 4Stalo se, že v létě před dvěma roky, potkala Lekaša nemilá událost. Při transportu z výukového pobytu, na trase z Brna do Karlových Varů „dostal“ cestovní pneumonii. Přes včas nasazenou léčbu zůstaly trvalé následky. Jeho kapacita plic je omezená, stal se z něj dušný kůň. Jsme však rádi, že žije. Při tomto onemocnění dochází často k úhynům. Nemůže fyzicky tolik co před tím, ale svým mentálním rozpoložením je stále v dobré kondici. Jak už to u dušných koní bývá, některé dny jsou dobré, některé ne. Museli jsme se naučit neplánovat. Mnohokrát se stalo, že plánovaný trénink či vyjížďka byly odloženy na příští dny a šli jsme s Lekašem na malou pasoucí procházku. Volba musí být pružná, podle stavu jeho plic. I když se Lekašo cítí být výhradně partnerem jednoho člověka, má naši kozodojskou mladou partu lidí čemu naučit. Ti, kterým je krátkodobě svěřen, vnímají možnost pracovat s ním jako čest. Jako dobrou příležitost k osobnímu jezdeckému rozvoji. Hodně umí a je dobrý učitel. Svým žákům nic nedá bez snahy a úsilí. Ochotně však vyhoví jejich správně podaným požadavkům. Bezděčně lneme k rezavým koním. Láká nás hloubka a složitost jejich rezavé povahy.

Epilog:

Náhle v říjnu roku 2014 srdce nevydrželo zátěž a Lekašo navždy odešel….. Několik chvil před tím, ač to nebylo jeho zvykem, přišel k traktoru, který v pastvině ráno zavážel seno. Položil na krátký okamžik dveřmi svou hlavu do klína a pak několik minut na to, aniž bychom cokoli tušili, nás popustil…..ve věku 11 let… ….rozloučil se.

Byl přítel, velký učitel, osobnost.

 

Autor: Pavlína Štyndlová

Foto: Pavlína Štyndlová

http://kozodoj.cz/