Proč? Protoč!

                                            PROČ? PROTOČ !

Na hloupou otázku hloupá odpověď.

Ale teď vážně – nevážně na téma: trénujeme my své koně, nebo trénují koně nás?

I když jakés-takés vzdělání mám a mohu ho doložit licencí, která mne opravňuje se montovat do toho, čemu se říká výcvik koně a jezdce, vždycky se mi honilo hlavou nějaké to proč.

Spousta pochybností jestli to, co dělám je správně, jestli mne kůň nebo jezdec chápe, jestli si právě nezadělávám na budoucí problém, jestli svou chybu dokážu vůbec napravit, jestli nenadělám víc škody než užitku a jestli a jestli a jestli….

A jako protipól vidím víc než dost samozvaných trenérů a zaříkávačů všeho ražení, kteří třebas nevědomky (doufám) a náležitě sebevědomě dokáží z naivků a důvěřivců vytáhnout peníze za své dovednosti a zkušenosti, které samozřejmě také náležitě propagují. Nejlépe přes internet. Ale o tom vlastně psát nechci, i když jsem přesvědčena, že právě tito odborníci na slovo vzatí si otázky podobného významu určitě nikdy nepoloží.

Vlastně jsem ani nikdy trenérské ambice neměla a asi ani v tom nejsmělejším snu by mne nikdy nenapadlo, že se někdy ocitnu ve společnosti trenérské, někde na závodišti se svými svěřenci. K tomu mne dostrkaly právě ambice mých žáků – jezdčíků. Chtěli také závodit. A basta! Tak, co tedy máme k dispozici? Pár koňských voříšků zemského chovu, co znají obstojně nosit jezdce v terénu, ochotně skáčou a neshazují začátečníky.

No, tak Vám děťátka ukážeme, zač je toho loket – začneme základem jízdárenské práce. A světe div se, ono je to baví! Tak papír a tužku a jde se malovat po papíře Z1, aby věděli, co do nich hustím a k čemu to bude. Jezdci pochopili, ale CO KONĚ?!

Jen ten, kdo se někdy snažil učit zároveň koně i jezdce čemukoliv novému pochopí, že je to víc než obtížný úkol i pro zkušeného trenéra, natož pro takového nedouka, kterým jsem tehdy byla já sama. Ale na světě není nic, co by milující matka neudělala pro své vlastní děti a jejich kamarády. Takové ty skorovlastní děti. A tak začala moje trenérská léta. Jenže s plánováním každé nové lekce to znamenalo nejdřív vysvětlit koni a až v druhé řadě jezdci. Tak do sedla, oprášit své jezdecké a jízdárenské vědomosti a pokusit se o nemožné. A doufat, že bez vedení ze země nenapáchám nenapravitelné škody. Na zemi sedí pár nezletilců, co zcela nekriticky jásají nad každou novou ukázkou čehokoliv a vynáší moje „schopnosti“ do nebeských výšin. Tak teď Vy milánkové. A při tom uhlídat, aby při svém nadšení koně neokopávali a s otěží zacházeli jemně. Ještě pořád jsem se opájela iluzí, že to já trénuji koně  🙂 . Tedy ne, že by nebyly vidět výsledky. První i další závody probíhaly celkem úspěšně. Žádná velká ostuda se nekonala, dokonce jsme dovezli i nějaké ty mašle.

Podařilo se nám zakoupit postaršího školního koně, takže i to učení jezdců šlo o poznání lépe a rychleji. Děvčata už zvládala předat své nově nabyté zkušenosti i svým syrovým, nesportovním koníkům. Takže zase o krok dále.

Právě tenhle koník mi uštědřil první lekci.

Rozhodla jsem se oprášit své chabé drezurní dovednosti a podlehla jsem touze trošku se předvést.  Jenže ouha, léta korektně ježděný koník nechtěl mé popletené a napůl zapomenuté pomůcky respektovat. Moje první proč. Trocha teorie nikoho nezabije, řekla jsem si a sedla k chytré knize. Jasná zpráva! A pokus číslo dvě, teď už to půjde. Nešlo. Doma s knížkou na stole „rajtuju“ židli na kolečkách  😀 . Pokus číslo tři. Koník vrávoravě naznačí dovnitř plec a pak naštvaně pohodí hlavou – tak ne, ty nemehlo! A znova a znova … JO JO JO,konečně! Moje sebevědomí na nule a lekce číslo jedna pro mne – od koně!

Pochopila jsem, že máme doma koňský poklad. Trošku zchromlý po létech závodní kariéry, ale učitel k nezaplacení. Neudělíš korektní pobídku – nenacváláš, nesedíš tak, jak se patří – nepřeskočíš. Jinak byl na parkuru i v obdélníku profík, co mu hrdost nedovolila nedokončit se ctí. To byl ten jediný případ, kdy toleroval chyby jezdce a dokázal i zkorigovat špatné navedení na překážku . Omyl na drezurním obdélníku ani nepřipadal v úvahu – úlohu znal zpaměti. Připadá Vám to jako pohádka? Taky byla, měli jsme prostě kliku.  Za to u nás dostal dlouhý a spokojený koňský důchod na pastvině a bez podkov, co celý život tížily jeho unavené nohy.

Lekci číslo dvě mi udělil poníček.

Učili jsme ho tahat. Nebudu zdržovat popisem pokusů a omylů, až na ten poslední. Napadlo dost sněhu, a tak se přímo nabízelo zapřáhnout ho do sáněk. Poníčka to zdá se bavilo, děti také. Tedy, ne že by je vozil, jen pobíhaly okolo něj a povzbuzovaly. Nakonec jsme zůstali s poníkem sami a já podlehla pokušení udělat jedno kolečko navíc přesto, že poník naznačil, že už ho to nebaví. Na pár posledních metrů jsem si umanula využít jeho snahy být co nejdřív na místě, kde předpokládal vypřažení a klekla jsem jedním kolenem do saní. Teď už naznačil i mírný protest, já jsem trvala na tom, že dojedeme až na místo. Tak tedy dobře, já půjdu zase vedle tebe, ale jdeme dál! Chtěl z nepříjemné situace utéct a já si při tom zamotala nohu do postraňku. Poník se naštval, štípl mne do stehna – ne moc. Stačilo to, aby si uvědomil, že provedl něco, co by asi neměl a naštěstí se uklidnil. Ponaučení, které jsem pro sebe nazvala „protoč“ – v nejlepším se má přestat!

Protoč – protože je třeba protočit přístup, zkusit to jinak. Protočit myšlení z lidského na to koňské. Alespoň se pokusit.   Proto. Č.

A nekonečně dalších lekcí jsem dostávala i od ostatních koní.

Vždycky, když jsem si myslela, že vím „jak na to“, mi zaručeně srazil sebevědomí nějaký zádrhel. Koně umí dát jasně najevo, že Vám nerozumí a je jen a jen na pokoře nás lidí umět si přiznat chybu. Najít v sobě dostatek pokory a sebekázně, snahy najít ten pro koně nejsrozumitelnější způsob jak mu sdělit, co od něj žádám. Ano, žádám, nepřikazuji. Je to náš přítel a přátelé se o laskavost žádají. Nebo Vám by nebylo zatěžko považovat za přítele někoho, kdo Vám přikazuje, zakazuje a chová se k Vám povýšenecky? Takového bych podle své povahy ignorovala nebo třeba …praštila?

A to nemám sílu koně!

 

 

 

 

 

Autor: Nadia Mora