U koní se musíme vždy řídit svými vlastními pocity!

Zlomené kosti a modřiny se zahojí, ale pokud ztratíme jistotu a začneme se bát, chce to hodně času, abychom si znovu začali věřit.
Náš strach se začne projevovat tak, že pomalu omezujeme věci, které jsme dřív s koňmi dělali, ke koním chodíme z nejrůznějších důvodů čím dál tím méně, časem přestaneme třeba i jezdit, budeme si vytvářet nekonečné omluvy, proč zrovna dnes se ke koním nemůžeme dostat, až to může skončit i tak, že ke koním přestaneme jezdit úplně, nebo svého koně prodáme. A tím se z našeho života může nadobro vytratit náš velký sen, a to jen proto, že jsme někdy (více či méněkrát) neposlechli náš vnitřní hlas a pocit a raději jsme uvěřili někomu druhému, co máme nebo nemáme udělat.
To, že máme strach, je běžné v situacích, kdy ještě nemáme dost znalostí nebo zkušeností, nebo kdy cítíme, že zrovna není ta správná chvíle, například se necítíme dobře nebo zrovna náš kůň není ve své kůži. A tyto pocity, ať už jsou jakékoli, je potřeba respektovat, protože nám ukazují pravdu. Naše instinkty nás drží v bezpečí. Proč tedy, když máme jasný pocit, že něco nemáme dělat, to uděláme, jen proto, že to dělají ostatní nebo že nám to někdo jiný řekne? Jak může kdokoli cizí vědět, co se ve mně odehrává? Nikdo nás nemá právo do něčeho nutit. Pokud se cítíme nejistí nebo máme strach, většinou potřebujeme více se připravit, potřebujeme více času a NE více povzbuzení, zesměšňování nebo tlaku od okolí.
Proto je důležité nedělat nic, na co ještě nejsme připravení, a to víme vždy jen my sami, pokud tedy dovedeme být k sobě upřímní.
Jsou lidé, kteří jsou tak sebejistí, že vůbec nevnímají a nechápou nedostatek jistoty u svého koně. A naopak jsou lidé, kteří mají strach, ale před ostatními se tváří, že jsou v pohodě, protože se za to stydí, myslí si, že je to něco špatného. Koně ale potřebují sebejistého, klidného vůdce, který přesně ví, jak se jeho kůň cítí a podle toho reaguje. Koně přesně ví, jak to máme my uvnitř, oni nás mají během chvilky přečtené od hlavy až k patě, před nimi, na rozdíl od lidí, si přetvářkou nepomůžeme.martina
A jak poznáme, že ještě nejsme připravení? Chybí nám nadšení pro danou věc, cítíme sevření v žaludku, nějaký slabý hlásek uvnitř nás se ozývá a hledá omluvu, že přeci, „kdybych to před ostatními přiznala, budou si o mně myslet, že jsem zbabělec“, anebo už máme před očima hrůzné scénáře, co se všechno může stát, jak nás odváží sanitka apod. Ale pozor, NIKDO nemá právo nás k něčemu tlačit. Ostatní lidé nás sice mohou povzbuzovat s nejlepšími úmysly, ale pro nás to znamená udělat něco, na co ještě nejsme prostě připravení. Můžeme přeci klidně druhým říct, na to se ještě necítím, dám ti vědět, až na to budu připravená. Nebo mrzí mě, že si o mně myslíš, že jsem zbabělec, ale já ještě potřebuji nějaký čas, ještě si nevěřím a můj pocit a můj vztah s koněm je důležitější. A jen se usmějeme a klidně můžeme seskočit z koně a odejít, rozhodně lepší, než později litovat. Jsme to MY, naše fyzická těla, naše sebevědomí a hlavně, jsou to naše sny!!
A jak poznáme, že už jsme připravení? Cítíme klid a možná se i těšíme, ale v žádném případě nejsme napjatí nebo nervózní. A hlavně, my sami to chceme udělat, neděláme to jen proto, že nám to někdo jiný přikázal.
Člověka, kterému můžeme důvěřovat, poznáme podle toho, že nám dá vždy tolik času, kolik potřebujeme, počká na nás, až budeme připravení, do ničeho nás netlačí, věří nám, že to zvládneme, je ochotný vrátit se s námi o dva kroky zpět a pomůže nám najít znovu bod, kde se budeme cítit skvěle. A nezapomeňme, náš kůň potřebuje vůdce, a proto na sobě musíme zapracovat, abychom byli jistější a rozhodnější než je náš kůň a jak už víme, přetvářka nepomáhá. Chceme si náš čas s koňmi přece užívat a ne si utřít pot z čela s oddechem, že jsme tentokrát nějakým zázrakem ve zdraví přežili.

 

Autor: Martina Niederlová, publikováno na autorčině fb stránce MN Horsemanship srdcem 21. 1. 2016

http://martinaniederlova-kone.cz/

Foto: Martina Niederlová