Zdeňka a Tiffany

 

Svou cestou, cestou vzájemného porozumění koně a člověka, se vydala se svou kobylkou i Zdeňka Newiaková. Popsala nám to svým osobitým a humorným stylem 🙂 .

  • Zdeňko, prozraď nám něco o Tvých začátcích, jak ses vlastně dostala ke koním?

Úplnou náhodou 🙂 . Sousedka z paneláku začala v roce 1998 chodit do klasického jezdeckého klubu, jakých byly v devadesátých letech desítky. Parkurová stáj, mraky děcek, spousta práce a tradiční přístup ke koním. zdenka 6Bylo mi deset let a kamarádka mě vzala s sebou. Tehdy jsem byla po těžké mononukleoze a musela jsem přestat dělat všechny ostatní sporty a šetřit se, ale naši souhlasili a směla jsem ke koním chodit. Vlastně i navzdory své alergii na pyl, prach, seno, trávy (..a později jsem zjistila, že jsem alergická i na koně a srst ostatních zvířat..ale to už jsem měla vlastního koně, smůla). Pět let jsem strávila v oné stáji, a i když nemám jen dobré vzpomínky, dalo mi to už tehdy tu největší zkušenost – přesně jsem viděla a věděla, jak nikdy s koňmi fungovat nechci. Zatím se mi to myslím daří 🙂 .

Nějaký čas jsem potom chodila jezdit ke spolužačce, ale byly jsme dvě na jejího jednoho koně a to nebylo ono. Od nástupu na střední školu jsem blízko domova pořádně žádné koně neměla, až jsem se dostala na Jih Čech, na nově vzniklý Ranč. Tam se v prosinci 2002 přivezlo první chovné stádečko tehdy v ČR úplně neznámého mérenského koně. Od jara 2003 jsem tedy jezdila za koňmi do Písku, nejdřív třeba jeden víkend za dva měsíce, časem už ob víkend a na všechny prázdniny a volné dny. Černí nižší robustní koníci mi prostě učarovali. A to už mi myslím zůstane 🙂 .

  •  Jakého máš tedy koníka, jak jste k sobě přišli?

Moje Tiffanka je mérenský kůň, jedinců tohoto francouzského horského plemene je v České republice jen asi sedm desítek, proto mě vždycky potěší, když na ní někdo koukne a pozná, že jde o méreňáka. Na Ranč Ixion do Písku, kde se chovem mérenů zabývají, jsem jezdila od jeho vzniku, takže myslím, že méreny znám opravdu dokonale. Nikdy jsem neměla žádné extra sportovní ambice, po svých začátcích v parkurové stáji jsem spíš naopak měla přesně jasno, co a jak s koňmi rozhodně dělat nechci. A toužila jsem si jednou možná pořídit quartera.

Méreňáčci jsou všestranní, na chov nenároční, pohodoví koníci menšího vzrůstu, absolutní ideál. Například k uchovněníhřebce ve Francii je potřeba, aby uměl drezurní úlohy, skočil lehčí parkur a je tam i úloha v tahu. Méren nikdy nedosáhne perfektních výsledků v disciplínách, pro které byli vyšlechtěni jiní koně, ale může dělat prakticky všechno a může to dělat dobře. A ke všemu rád a ochotně 🙂 .

Vlastního koně jsem však neplánovala, přišel ke mně tak nějak sám. Na Ranči Ixion jsem měla oblíbenou chovnou kobylu Dolores. Dneska už jí je pětadvacet. Na jaře 2011 byla Dolores březí, stejně jako roky předtím, ale tentokrát po mladém, z Francie nově dovezeném hřebci (roky předtím, kdy 4x hříbě bohužel neměla, nedonosila, nezabřezla, potratila, porodila mrtvé, byla připuštěná hřebcem Accoudoirem, který ale umřel), Ramountchovi d´Olmes.

Pamatuji si, že Dolores už přenášela, jak bylo jejím dobrým zvykem. Tenkrát jsem jela těch 200 kilometrů na noc po práci, na Ranč jsem dojela pozdě večer, koukla do výběhu, hříbě nikde, kobyla neutrální výraz, oukej, šlo se spát. Ráno kolem čtvrté hodiny poplach, Dolores rodí.

Na takové ty věci mezi nebem a zemí moc nevěřím, ale 22. května 2011 jsem asi trochu změnila názor. Narodila se nádherná kobylka, jak je u mérenů nutnost – celá černá, dlouhonohá (až později při studování rodokmenů jsem zjistila, že Ramísek má několik generací zpět předky francouzské klusáky, proto ty žirafí nožičky), dva víry na hlavě. Už to, že se narodilo krásné zdravé hříbátko, navíc kobylka, byl zázrak.IMG_5097 Pro mě se ten největší stal o pár minut později, kdy si ještě úplně mokré méreňáčkové miminko prvně stouplo na své dlouhatánské vratké nožky, zapotácelo se a zbuchlo mně do náruče. Pryč byly řeči o tom, že vlastního koně nechci a nepotřebuju, do týdne jsem jí kupovala 🙂 .

Mérenští koně dostávají svá jména podle zajímavého systému. Každý rok mají všechna narozená hříbata počáteční písmeno svého jména stejné, písmen se točí dvaadvacet, po 22 letech.

Na rok 2011 vyšlo písmeno B.

Celých pět dní jsem napínala okolí se jménem, jen moje nejlepší kamarádka věděla, že od malička sním o koni jménem Tiffany (jmenovalo se tak aspoň moje morče, když mi bylo asi deset a kůň byl nedostižným snem, nedostižným, haha), vlastně ani nevím proč. Na slavnostním křtu hříbátek (ten rok byly na Ranči po Ramískovi čtyři, Bianca, Benji, Bourbon), dostala malá kobylka jméno Beau Tiffany z Chrastin (domicil je jako pěst na oko, ale je to tradice, dostávají jej do jména všichni). Osobně ji pokřtil Václav Vydra.

A tím mi začala nikdy nekončící starost a radost…kdo nás zná, tak přesně ví, mám jí jako mimino. A ona mě má ták namotanou 🙂 .

  • Máš kobylku od narození, jaké byly vaše začátky? Nelituješ, že jsi šla do mimina, že Tvůj první kůň byl nezkušený a nic neuměl?

Moje oblíbená věta je „svého koně si zkazím sama a podle sebe“ 🙂 néé, teď vážně  Vždycky jsem věděla, že když už vlastního koně (což mi připadalo jako dobré sci-fi), tak rozhodně hříbě hned od narození, maximálně odstávče. Nechtěla bych koupit hotového pěti nebo deseti letého koně, nevědět, co má za sebou, čím si prošel, jaké potkal lidi, co jej potkalo ošklivého.

U svého koně mám jistotu, že vím všechno, co se jí kdy dělo, všechno důležité, očkování, odčervení, čipování, stěhování, prostě vše vždy absolvovala se mnou. Je to velký závazek, mít takové půltunové dítě. Zároveň se ve mně ale vždycky pralo, že to není jen tak, vychovat dobrého, hodného a spolehlivého koně. Přiznávám, některé začátky byly metodou pokus omyl, každou chybu jsme si společně udělaly a pak jsme ji společně napravovaly. O tom je ale také výchova a budování vztahu, a já často mívám pocit, že spíš ona vychovává mě. O to větší radost ale mám, když porovnám videjka a fotky dva tři roky staré s tím, jak fungujeme dneska. Když si vzpomenu, jak nám něco nešlo, nebo jsme se nad něčím trápily a dnes je to s prstem v nose. Stále jsme ale vlastně na začátku, usínat na vavřínech se nevyplácí.

  • S Tiff jste první tři roky dělaly pouze ze země, byla to dobrá průprava k obsedání? Myslíš, že je práce ze země důležitá při budování vztahu a důvěry?

Jsem alergická na slova horsemanship a přirozená komunikace a na otázky typu „ty jezdíš tu přirozenou komunikaci?“ 🙂  Jelikož jsem si pořídila koňské mimino, první tři roky jsme blbly ze země a chodily na procházky. K tomu bych řekla jediné, co se ze země naučíš, pak jako když najdeš. Strašně se mi osvědčila práce na dlouhých otěžích.zdeňka 3 Procházkování v terénu, nastolit koníkovi opravdu jakoukoliv situaci a nenechat ho v tom vykoupat, ale podržet ho, podpořit, vést jej. A také braní prcka na vodítko na vyjížďky, když já jsem jela na jiném dospělém koni. Pro mladého koně jsou to zkušenosti k nezaplacení. A další věc, kterou považuji za nedoceněnou – učit mladého koně hlasové povely. Slova, na která umí koník reagovat ze země, pro něj budou postupem času i ze hřbetu znamenat velké usnadnění. Rychleji pochopí, co po něm lidé chtějí, když si to spojí s určitým slovem.

Tiff ví, že kdykoliv bylo něco „spolu“, dopadlo to dobře. Ať už šlo o šustící plachtu, hengr, cizí koně, veterináře s injekcí, nové ustájení, motorovou pilu nebo brodění řekou.zdeňka 7 I když jsme měnily ustájení, nebo jely hengrem na kurz, vždy jsem tady pro ni byla já, coby jistota. A ona to ví moc dobře, ať už se jedná o strach z pařezu, nebo výlet na kurz, když řeknu, že to bude v pohodě, prostě to dodržím.

Během prvních tří let Tiffančiného života jsme toho zvládly opravdu hodně, až jsem si občas sebekriticky říkala, jestli to nebohé hříbě nepřepínám. Stále jsem jí ale měla 200 kilometrů od baráku a víkendové návštěvy vyhovovaly oběma, ona si užívala dětství ve stádě na pastvině, já mohla s odstupem sledovat naše pokroky. Až ve třech letech jsem ji přes půl republiky přestěhovala a mládí s rodinným stádem na Jihu Čech jí skončilo, stále je ale na pastevku a myslím, že se nemá vůbec zle 🙂 .

Obsedání probíhalo tak, že jsem si prostě na Tiff jednoho dne sedla. Příště už jsem si sedla na delší dobu, za čas jsem po ní chtěla se rozejít. A trvalo pár týdnů, než přišel první klus a pár měsíců, než jsme spolu prvně cválaly. Není kam spěchat, mám koně na celý život, nehodlala jsem ji drtit tím, že ji budu nutit k něčemu, na co se necítí, počkaly jsme si a strašně se nám to vyplácí. Základy na kterých stavíme dál, jsou opravdu pevné.

  • Kdo je tvým vzorem, komu by ses při práci se svým koněm chtěla podobat?

Nemám žádný konkrétní vzor, mým příkladem je každý, koho má jeho kůň rád a je ochotný s ním spolupracovat, spolehlivě a bez násilí, nervů, stresu, křiku…Kdokoliv, kdo to má v hlavě srovnané a není to u něj tak, že umí krásně tlachat o práci s koněm (nebo o ní vypisovat romány v internetových diskuzích), ale ve finále je realita někde jinde..a většinou mnohem smutnější.zdeňka 1

Mojí a Tiffanky trenérkou..letorkou je Zuzka Prokopová. Po prostudování různých výukových metod trenérů (a rádoby trenérů) u nás, jsem se do Zuzčiny práce zbláznila, vyhovuje mi po všech stránkách. Nejvíce tím, že staví na první místo pohodu koně. Především díky Zuzce mám úplně jasnou představu, jakým směrem se chci se svou vysněnou osudovou kobylkou ubírat. Jsem si jistá, že jdeme po dobré cestě, že náš vztah je to nejdůležitější a nejkrásnější. Zuzka nepoužívá slova jako „nejde, nemá smysl a je zbytečné“, což mi dodává sílu, naději a neskutečnou motivaci. Vím, že Tiffany je (a bude) skvělý parťák a také vím, že Zuzka toho naučila nejvíc mě, abych byla já dobrým parťákem svému koni. Jejích kurzů se společně s Tiff účastníme již přes dva roky a letos jsem dokonce byla na maratonu Zuzčiných pokročilých studentů (ti pod jejím vedením pracují několik dní v kuse 2x denně se Zuzčinými „pacienty“ – koňmi, jejichž majitelé je přivezli k Zuzce s cílem vyřešit nějaký problém, či koně posunout dál), což byla úžasná zkušenost, která mi strašně moc dala. zdeńka 2A i když jsem tam byla bez Tiffanky, i nám dvěma to po mém návratu moc pomohlo.

 

 

 

  • Máte s Tiff nějaké sportovní ambice, uvažuješ i o nějakém závodění?

Mám absolutní jasno v tom, že mám koníka hlavně na rekreačku, na pohodu, na vyjížďky, na blbiny ze země. Občas si něco skočíme, Tiff umí tahat v postroji, troufám si tvrdit, že se ničeho nebojí (kromě úchylky, kterou zdědila po mamince, a to jsou strašně zlý zabijácký pařezy a bílý kameny 🙂 ,ale to je spíš jen taková naše hra, sveze kohokoliv a kdykoliv (ale všechny samozřejmě nejdřív otestuje, jestli „opravdu musí..a nebo by zabral smutnej kukuč  týranýho psa 🙂 “) , veterinář, hengr, uzavřené místnosti, nic jí nedělá problém. Jo, jsem pyšná matka 🙂 . Je spolehlivá a šikovná, to je pro mě to nejdůležitější.zdeňka 4 Výhledově bych se ale s Tiifankou moc ráda zúčastnila nějakých rodeí, baví mě dobytkářské disciplíny, celkově se mi hodně líbí westernové disciplíny. Tiff se kraviček nebojí a doufám, že pokud se s nimi naučíme pracovat, mohlo by nás občasné závodění bavit obě. Jinak už jsme spolu jely i nějaké traily. A dokud byla ještě mimino, absolvovaly jsme několikery závody zaměřené na práci ze země a na bubáky.

Jedinou mojí podmínkou je, že bych opravdu nerada uzdila koně, na kterém jezdím bez čehokoliv na hlavě…nebo na parelce, prostě bez udidla, bez železa. V mých očích je to zbytečné. Nejlépe nám spolu je absolutně na holo, dvě tušírky nebo vodítko kolem krku pro lepší pocit (snažím se být zodpovědná a i když vyjedu s koněm do lesa úplně na holo, vždy s sebou vezu alespoň ohlávku v kapse, stát se může cokoliv) a větší přesnost, jinak nic.

zdenule

Takže dokud budou na některých soutěžích zkostnatělá pravidla předepisovat povinnou výstroj (výzbroj?), dokud se nezmění část koňského světa, které jde o pohodu koní až na posledním místě, mám strach, že lidi, smýšlející jako já, si budou moci jezdit pouze doma na pohodu, na rekreačku. Pouze? Ono to není pouze, je to tak strašně moc 🙂 .

 

 

  • Co jiní koně, jiné aktivity?

Vždycky jsem měla to štěstí, že jsem kolem sebe měla dost koní, od kterých jsem se mohla učit. To stále trvá. Zjistila jsem, že mě hodně baví práce s mladými koňmi, ty pokroky, učení se ze země, okoukávání. Každý kůň je jiný, jinak reaguje, jinak chápe, rozdílně rychle se učí a to je právě to, že jsem pořád svým způsobem na začátku, vždy se najde něco nového, nebo nějaké překvápko, které je třeba řešit, přemýšlet o dané situaci a hledat řešení. A tou rozmanitostí se učím vlastně i já.

A stejně tak jsem měla štěstí, že od svých šestnácti jsem vedla děti jako vedoucí na táborech, v jezdeckém kroužku. Člověka hodně naučí i situace, kdy jede na vyjížďku a za sebou má osm deset dětí, za které zodpovídá. Je potřeba mít oči a uši všude, předvídat, radit a umět podržet a podpořit. A to mi zůstalo, děti a vlastně i pár dospěláků učím dodnes, neřekla bych o sobě, že jsem trenérka ani cvičitelka, ale snažím se svým svěřencům tak trochu přiblížit, jak s koňmi funguji já a ukázat jim, jak by s nimi mohli fungovat oni. A snad mě za to mají rádi, doufám 🙂 .

  • A na závěr?

Tak abych se vyhnula patetickým řečem, tak jen jedno takové motto, které platí a platit bude, u koní tuplem: KDO CHCE, HLEDÁ ZPŮSOBY. KDO NECHCE, HLEDÁ DŮVODY.

 

Autor: Zdeňka Newiaková

Foto: Zdeňka Newiaková